{"uuid":"00aa420e-412f-4aaa-900b-61d977f3b819","header":[{"texts":[{"text":"Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Koberou ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"údaje o zástupci","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalovaného","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupený advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"údaje o zástupci","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"pro zaplacení 964 903,92 Kč","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":1,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žaloba o zaplacení částky 964 903,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 964 903,92 Kč od 13. 9. 2020 do zaplacení se zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žaloba o zaplacení částky 964 903,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 964 903,92 Kč od 13. 9. 2020 do zaplacení se zamítá.\nII. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku těchto krizových opatření: 1) usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 199, jímž vláda s účinností od 13. 3. 2020 od 6:00 hod. zakazuje: divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření, a 2) usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 203, jímž vláda s účinností od 16. 3. 2020, 0:00 hodin, zakazuje vstup pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je-li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby. Shrnula, že od března ","anonStyle":"NONE"},{"text":"rok","anonStyle":"ANON"},{"text":" se na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy, také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 nouzový stav od 12. 3. 2020 od 14:00 hod., a to na 30 dnů. Nouzový stav byl následně v první polovině roku ","anonStyle":"NONE"},{"text":"rok","anonStyle":"ANON"},{"text":" prodlužován až do 17. 5. 2020. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („ krizový zákon“). Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení, která zasahují do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Stát proto přijal a dále přijímá řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízí pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými krizovými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"ústavní nález","anonStyle":"ANON"},{"text":", uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Tyto závěry potvrdila rovněž navazující judikatura Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Žalovaná má za to, že ustanovení § 36 krizového zákona se týká výhradně náhrady škody způsobené osobám v důsledku provádění krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo konkrétní skupině osob. Shodně se k odpovědnosti státu za krizová opatření staví rovněž příbuzné právní řády. Například německé soudy ve své recentní rozhodovací praxi judikují, že žadatelé nemají právo na náhradu škody od státu v důsledku krizových opatření, která mají povahu obecných předpisů; taková náhrada má být přiznána pouze v případě konkrétních individuálních opatření. Uváděná krizová opatření mají materiálně charakter právního předpisu (jsou tzv. jinými právními předpisy, nikoliv individuálními rozhodnutími). Na posuzovaný případ tudíž nelze uplatnit postup dle ustanovení § 36 krizového zákona a není proto důvodné posuzovat naplnění dalších zákonných předpokladů pro vznik žalobkyní tvrzeného nároku. Slovo„ provádění“ je nutné v kontextu ustanovení § 36 krizového zákona vykládat v užším slova smyslu jako aktivní činnost státu po přijetí krizového opatření, a to s ohledem na legislativní historii a kontext krizového zákona a původní znění vládního návrhu krizového zákona i platné znění zákona o integrovaném záchranném systému. Za„ provádění“ nelze považovat samotné vydání nebo přijetí krizového opatření. Nahraditelnou škodou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 krizového zákona je pouze„ věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření či při uloženém poskytnutí věcných prostředků. I ve světle jazykového, systematického a historického výkladu ustanovení § 36 krizového zákona je tedy nutno dovodit, že odpovědnost státu není bezbřehá a nepokrývá všechny situace, kdy je kdokoli dotčen samotným vydáním krizového opatření (např. v podobě právního předpisu). Odpovědnost státu dle ustanovení § 36 krizového zákona naopak dopadá pouze na případy tzv. zvláštní oběti, kdy jsou konkrétní subjekty individuálně dotčeny a vznikne jim věcná škoda při činnosti orgánů státu provádějících konkrétní krizová opatření (popř. při provádění cvičení nebo při uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky). Ke kauzálnímu nexu mezi přijatým opatřením vlády a vznikem škody žalobkyně na straně 3 žaloby uvádí: -„ Na základě usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 tak byla navrhovatelka nucena konání festivalu odvolat. K datu 12. 3. 2020 měla navrhovatelka registrovaných 468 platících účastníků ve 12 souborech…“. Tvrzení žalobkyně o tom, že zrušila konání festivalu v důsledku usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 je v rozporu se skutečností. Z webových stránek žalobkyně ","anonStyle":"NONE"},{"text":"webová adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" vyplývá, že žalobkyně zrušila festival již dne 10. 3. 2020, tedy v době, kdy obě usnesení vlády ještě vůbec neexistovala! Žalobkyně žádným způsobem netvrdí ani neprokazuje příčinnou souvislost mezi prováděním krizových opatření a tvrzenou škodou. I z tohoto důvodu je tak nutné žalobu zamítnout, neboť žalobkyně neunáší své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ačkoli žalovaná považuje vyjádření k výši žalobkyní uplatněného ušlého zisku za nadbytečné, je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu ušlého zisku, který odpovídá obdobné akci konané v roce 2016, tedy v roce, kdy žádné pandemie nebylo. Pokud by žalobkyni hypoteticky vznikla škoda v důsledku vlastního provádění krizových opatření a současně žalobkyně získala od státu na kompenzaci vzniklé škody přímou či nepřímou podporu (například z programu Covid - Nájemné, Covid -Kultura a dalších), je nutné tuto kompenzaci zohlednit při posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody dle ustanovení § 36 krizového zákona, případně na posouzení výše náhrady. Podle odborné literatury je nabídka služeb cestovními kancelářemi ovlivněna faktory, jako jsou počasí, sezónnost, a také politická stabilita. Mezi další faktory je řazena rovněž možnost volného pohybu osob, válečné konflikty, výše důchodu či množství volného času, přírodní katastrofy, epidemie, válečné konflikty nebo i terorismus. Členové statutárního orgány žalobkyně si tak nepochybně museli a měli být vědomi, že šíření nemocí a epidemie jsou jedním z hlavních zdrojů rizik pro cestovní ruch, a měli učinit všeho, aby dopad takových rizik na podnikání žalobkyně omezili nebo zcela vyloučili. K legislativní změně jako podnikatelskému riziku se vyjádřil rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"ústavní nález","anonStyle":"ANON"},{"text":", který uzavřel, že:„ Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat. Úkolem práva (a soudní moci) přitom nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku.“ Z citovaného nálezu tak vyplývá, že přijímání krizových opatření a dalších legislativních změn v souvislosti se zmírněním šíření nemoci COVID-19 je hrozbou, kterou musí každý podnikatel při vstupu do podnikání zohlednit a být s ní srozuměn.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Žalobkyně je cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky. Nosnou obchodní akcí je mezinárodní festival pro mladé sbory a orchestry s názvem youngohemia, který se koná od roku 2003. Navrhovatelka je pořadatelem tohoto festivalu od roku 2012. Klienty jsou české a zahraniční pěvecké sbory a orchestry z celého světa (nesporné skutečnosti). Festival v roce ","anonStyle":"NONE"},{"text":"rok","anonStyle":"ANON"},{"text":" byl zrušen, o čemž žalobkyně informovala na internetových stránkách dne 10. 3. 2020, jako důvod uvedla„ opatření vlády“ (notářský zápis).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Dokazování směřující k prokázání výše ušlého zisku soud neprováděl vzhledem k závěru o nedůvodnosti podané žaloby (viz níže).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), § 36 (náhrada škody) stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobcem uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku těchto krizových opatření: 1) usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 199, jímž vláda s účinností od 13. 3. 2020 od 6:00 hod. zakazuje: divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření, a 2) usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 203, jímž vláda s účinností od 16. 3. 2020, 0:00 hodin, zakazuje vstup pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je-li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Předně je nutno se zabývat povahou opatření vydaných vládou. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"ústavní nález","anonStyle":"ANON"},{"text":", uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále (","anonStyle":"NONE"},{"text":"ústavní nález","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"anonymizována dvě slova","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"rok","anonStyle":"ANON"},{"text":") dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v dané věci), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalované zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovanou, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit se žalovanou i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činnosti při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škoda podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah nedopadají a jejich použití je právě vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Ze shora uvedených důvodů proto soud podanou žalobu zamítl. Nad rámec shora uvedených důvodů je skutečností, že ačkoliv žalobkyně v žalobě odvozovala svůj nárok od usnesení vlády ze dne 12.3.2020 a ze dne 16.3.2020, a tvrdila, že v jejich důsledku byl festival zrušen, žalovaná prokázala, že zrušení festivalu žalobkyně oznámila prostřednictvím internetových stránek již dne 10.3.2020. Absentuje zde tedy příčinná souvislost, když teprve v replice žalobkyně zmínila taktéž opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 10.3.2020 a tvrzený ušlý zisk dala do souvislosti i s ním. Ve vztahu k příčinné souvislosti pak lze uvést, že je otázkou, zda došlo ke vzniku tvrzených škod v důsledku opatření státu, či zda to byl objektivní stav v podobě pandemické situace, který fakticky znemožnil konání určitých typů akcí či provoz určitých zařízení. Zůstává tedy otázkou, zda příčinou vzniku újmy je opatření státu, či zda jde o důsledek zásahu vyšší moci, tj. v rozhodné době objektivně existující pandemické situace.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč Tyto náklady tvoří ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. čtyři paušální náhrady (2x písemné vyjádření k podané žalobě, příprava a účast u ústního jednání). Náklady právního zastoupení soud žalované v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal vzhledem k ustálené judikatuře, dle které stát (v daném případě Ministerstvo vnitra) disponuje dostatečným odborným aparátem (v posuzovaném případě Odbor právní Ministerstva vnitra), aby náklady na vynaložené právní zastoupení nebylo možno považovat za účelně vynaložené.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku těchto krizových opatření: 1) usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 199, jímž vláda s účinností od 13. 3. 2020 od 6:00 hod. zakazuje: divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření, a 2) usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 203, jímž vláda s účinností od 16. 3. 2020, 0:00 hodin, zakazuje vstup pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je-li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky.\n2. Žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby. Shrnula, že od března [rok] se na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy, také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 nouzový stav od 12. 3. 2020 od 14:00 hod., a to na 30 dnů. Nouzový stav byl následně v první polovině roku [rok] prodlužován až do 17. 5. 2020. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („ krizový zákon“). Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení, která zasahují do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Stát proto přijal a dále přijímá řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízí pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými krizovými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Tyto závěry potvrdila rovněž navazující judikatura Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Žalovaná má za to, že ustanovení § 36 krizového zákona se týká výhradně náhrady škody způsobené osobám v důsledku provádění krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo konkrétní skupině osob. Shodně se k odpovědnosti státu za krizová opatření staví rovněž příbuzné právní řády. Například německé soudy ve své recentní rozhodovací praxi judikují, že žadatelé nemají právo na náhradu škody od státu v důsledku krizových opatření, která mají povahu obecných předpisů; taková náhrada má být přiznána pouze v případě konkrétních individuálních opatření. Uváděná krizová opatření mají materiálně charakter právního předpisu (jsou tzv. jinými právními předpisy, nikoliv individuálními rozhodnutími). Na posuzovaný případ tudíž nelze uplatnit postup dle ustanovení § 36 krizového zákona a není proto důvodné posuzovat naplnění dalších zákonných předpokladů pro vznik žalobkyní tvrzeného nároku. Slovo„ provádění“ je nutné v kontextu ustanovení § 36 krizového zákona vykládat v užším slova smyslu jako aktivní činnost státu po přijetí krizového opatření, a to s ohledem na legislativní historii a kontext krizového zákona a původní znění vládního návrhu krizového zákona i platné znění zákona o integrovaném záchranném systému. Za„ provádění“ nelze považovat samotné vydání nebo přijetí krizového opatření. Nahraditelnou škodou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 krizového zákona je pouze„ věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření či při uloženém poskytnutí věcných prostředků. I ve světle jazykového, systematického a historického výkladu ustanovení § 36 krizového zákona je tedy nutno dovodit, že odpovědnost státu není bezbřehá a nepokrývá všechny situace, kdy je kdokoli dotčen samotným vydáním krizového opatření (např. v podobě právního předpisu). Odpovědnost státu dle ustanovení § 36 krizového zákona naopak dopadá pouze na případy tzv. zvláštní oběti, kdy jsou konkrétní subjekty individuálně dotčeny a vznikne jim věcná škoda při činnosti orgánů státu provádějících konkrétní krizová opatření (popř. při provádění cvičení nebo při uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky). Ke kauzálnímu nexu mezi přijatým opatřením vlády a vznikem škody žalobkyně na straně 3 žaloby uvádí: -„ Na základě usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 tak byla navrhovatelka nucena konání festivalu odvolat. K datu 12. 3. 2020 měla navrhovatelka registrovaných 468 platících účastníků ve 12 souborech…“. Tvrzení žalobkyně o tom, že zrušila konání festivalu v důsledku usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 je v rozporu se skutečností. Z webových stránek žalobkyně [webová adresa] vyplývá, že žalobkyně zrušila festival již dne 10. 3. 2020, tedy v době, kdy obě usnesení vlády ještě vůbec neexistovala! Žalobkyně žádným způsobem netvrdí ani neprokazuje příčinnou souvislost mezi prováděním krizových opatření a tvrzenou škodou. I z tohoto důvodu je tak nutné žalobu zamítnout, neboť žalobkyně neunáší své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ačkoli žalovaná považuje vyjádření k výši žalobkyní uplatněného ušlého zisku za nadbytečné, je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu ušlého zisku, který odpovídá obdobné akci konané v roce 2016, tedy v roce, kdy žádné pandemie nebylo. Pokud by žalobkyni hypoteticky vznikla škoda v důsledku vlastního provádění krizových opatření a současně žalobkyně získala od státu na kompenzaci vzniklé škody přímou či nepřímou podporu (například z programu Covid - Nájemné, Covid -Kultura a dalších), je nutné tuto kompenzaci zohlednit při posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody dle ustanovení § 36 krizového zákona, případně na posouzení výše náhrady. Podle odborné literatury je nabídka služeb cestovními kancelářemi ovlivněna faktory, jako jsou počasí, sezónnost, a také politická stabilita. Mezi další faktory je řazena rovněž možnost volného pohybu osob, válečné konflikty, výše důchodu či množství volného času, přírodní katastrofy, epidemie, válečné konflikty nebo i terorismus. Členové statutárního orgány žalobkyně si tak nepochybně museli a měli být vědomi, že šíření nemocí a epidemie jsou jedním z hlavních zdrojů rizik pro cestovní ruch, a měli učinit všeho, aby dopad takových rizik na podnikání žalobkyně omezili nebo zcela vyloučili. K legislativní změně jako podnikatelskému riziku se vyjádřil rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. [ústavní nález], který uzavřel, že:„ Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat. Úkolem práva (a soudní moci) přitom nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku.“ Z citovaného nálezu tak vyplývá, že přijímání krizových opatření a dalších legislativních změn v souvislosti se zmírněním šíření nemoci COVID-19 je hrozbou, kterou musí každý podnikatel při vstupu do podnikání zohlednit a být s ní srozuměn.\n3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav:\n4. Žalobkyně je cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky. Nosnou obchodní akcí je mezinárodní festival pro mladé sbory a orchestry s názvem youngohemia, který se koná od roku 2003. Navrhovatelka je pořadatelem tohoto festivalu od roku 2012. Klienty jsou české a zahraniční pěvecké sbory a orchestry z celého světa (nesporné skutečnosti). Festival v roce [rok] byl zrušen, o čemž žalobkyně informovala na internetových stránkách dne 10. 3. 2020, jako důvod uvedla„ opatření vlády“ (notářský zápis).\n5. Dokazování směřující k prokázání výše ušlého zisku soud neprováděl vzhledem k závěru o nedůvodnosti podané žaloby (viz níže).\n6. Podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), § 36 (náhrada škody) stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.\n7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobcem uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku těchto krizových opatření: 1) usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 199, jímž vláda s účinností od 13. 3. 2020 od 6:00 hod. zakazuje: divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření, a 2) usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 203, jímž vláda s účinností od 16. 3. 2020, 0:00 hodin, zakazuje vstup pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je-li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.\n8. Předně je nutno se zabývat povahou opatření vydaných vládou. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále ([ústavní nález] [anonymizována dvě slova] [rok]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, [číslo] (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v dané věci), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.\n9. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalované zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovanou, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit se žalovanou i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činnosti při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škoda podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.\n10. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah nedopadají a jejich použití je právě vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.\n11. Ze shora uvedených důvodů proto soud podanou žalobu zamítl. Nad rámec shora uvedených důvodů je skutečností, že ačkoliv žalobkyně v žalobě odvozovala svůj nárok od usnesení vlády ze dne 12.3.2020 a ze dne 16.3.2020, a tvrdila, že v jejich důsledku byl festival zrušen, žalovaná prokázala, že zrušení festivalu žalobkyně oznámila prostřednictvím internetových stránek již dne 10.3.2020. Absentuje zde tedy příčinná souvislost, když teprve v replice žalobkyně zmínila taktéž opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 10.3.2020 a tvrzený ušlý zisk dala do souvislosti i s ním. Ve vztahu k příčinné souvislosti pak lze uvést, že je otázkou, zda došlo ke vzniku tvrzených škod v důsledku opatření státu, či zda to byl objektivní stav v podobě pandemické situace, který fakticky znemožnil konání určitých typů akcí či provoz určitých zařízení. Zůstává tedy otázkou, zda příčinou vzniku újmy je opatření státu, či zda jde o důsledek zásahu vyšší moci, tj. v rozhodné době objektivně existující pandemické situace.\n12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč Tyto náklady tvoří ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. čtyři paušální náhrady (2x písemné vyjádření k podané žalobě, příprava a účast u ústního jednání). Náklady právního zastoupení soud žalované v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal vzhledem k ustálené judikatuře, dle které stát (v daném případě Ministerstvo vnitra) disponuje dostatečným odborným aparátem (v posuzovaném případě Odbor právní Ministerstva vnitra), aby náklady na vynaložené právní zastoupení nebylo možno považovat za účelně vynaložené.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSPH07:2021:30.C.486.2020.1","publishedAt":"2023-01-09","decisionAt":"2021-10-26","caseNumber":{"senate":30,"registry":"C","index":486,"year":2020,"pageNumber":72},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Tomáš","lastName":"Moravec","titlesAfter":"","function":""},"courtCode":"OSPH07","caseResultType":["ZAMITNUTI"],"caseSubject":"O zaplacení 964 903,92 Kč","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"151","lexNumber":254,"lexYear":2015,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"","lexNumber":82,"lexYear":1998,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"","lexNumber":240,"lexYear":2000,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["NOTARSKY_ZAPIS","ODPOVEDNOST_STATU_ZA_SKODU","PENEZITE_PLNENI","PRAVO_NA_SOUDNI_OCHRANU","USLY_ZISK"]},"styles":[{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":1,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false}]}