{"uuid":"0d20e2ec-b968-4e15-8820-ea6eb0ad3ae3","header":[{"texts":[{"text":"Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Pelišovou v právní věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalobkyně","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"zastoupená advokátem JUDr. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"příjmení","anonStyle":"ANON"},{"text":", Ph.D.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalované: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa státního zastupitelství","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"za niž ","anonStyle":"NONE"},{"text":"anonymizováno 10 slov","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení částky 117 000 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":1,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žaloba jíž se žalobkyně domáhala úhrady částky 117 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 117 000 Kč od 30. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žaloba jíž se žalobkyně domáhala úhrady částky 117 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 117 000 Kč od 30. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.\nII. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 18. 12. 2020 domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 69/2013 (dále jen„ předmětné řízení“ či„ posuzované řízení“). Dne 7. 5. 2013 zahájila žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 řízení proti České republice jako žalované, jehož předmětem bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 11. 2. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č.j. 29 Co 266/2014-345, trvalo tedy šest let a devět měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená především s ohledem na skutečnost, že se jednalo o kompenzační řízení. V předmětném řízení tedy došlo k porušení práva žalobkyně na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, čímž jí byla způsobena nemajetková újma. Žalobkyně i její statutární orgán se ocitly ve stavu potíží, úzkosti, obtíží a duševního stresu v očekávání výsledku řízení a především ve stavu nejistoty při rozhodování a finančním plánování, projevil se zde negativní zásah do řízení společnosti žalobkyně. Vzniklou nemajetkovou újmu je třeba v daném případě odškodnit v penězích, když dle judikatury Nejvyššího soudu ČR lze o odškodnění imateriální újmy formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě uvažovat pouze ve zcela výjimečných případech. Co se týče složitosti posuzovaného řízení, je rozhodnutí ve sporu o náhradu nemajetkové újmy věcí rutinní a právně jednoduchou, případ byl skutkově jednoduchý a právně nekomplikovaný, když předmětem řízení bylo přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 832,85 Kč. V řízení byl uplatněn pouze jeden nárok, nešlo o řízení s cizím prvkem ani o řízení s velkým počtem účastníků. Zároveň nebylo třeba provádět obsáhlé dokazování, vyhotovovat znalecké posudky, obesílat a vyslýchat svědky či doručovat písemnosti do ciziny. Žalobkyně svým počínáním nikterak nepřispěla k prodloužení doby řízení. Žalobkyně nečinila procesně vadná podání, průběh řízení nikterak nemařila ani neztěžovala. Co se týče postupu orgánů veřejné moci, soud byl v řízení dlouhodobě nečinný. Řízení mělo pro žalobkyni nadstandardní význam. V případě odškodňovacích řízení se zvýšený význam řízení v souladu s judikaturou Evropského soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) presumuje. Zároveň ESLP vyslovil názor, že délku řízení o náhradě za újmu způsobenou předešlým řízením nelze považovat za přiměřenou, trvá-li kompenzační řízení déle než jeden rok a šest měsíců v prvním stupni a déle než dva roky ve dvou stupních. V případě žalobkyně byla tato lhůta překročena více než trojnásobně. Zároveň je třeba vzít v potaz skutečnost, že rozhodné období zde začíná již uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti. Do doby trvání předmětného řízení je tedy třeba započíst už dobu od podání žádosti, tedy dobu od 15. 2. 2013, což celkovou délku posuzovaného řízení posunuje na sedm let. Je tedy třeba v daném případě poskytnout obzvlášť vysoké odškodnění, jak judikoval ESLP. V daném případě by tedy dle názoru žalobkyně bylo na místě zvýšit základní částku odškodnění o 30 %. Žalobkyně při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky je požadována částka poloviční), což za řízení dlouhé sedm let činí 90 000 Kč, po shora uvedeném navýšení o 30 % se jedná o částku 117 000 Kč. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnila žalobkyně u žalované dne 29. 6. 2020, žalovaná konstatovala, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá a že tím byla žalobkyni způsobena nemajetková újma, uzavřela však věc s tím, že konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí. Kromě částky 117 000 Kč požadovala žalobkyně úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobkyně skutečně uplatnila svůj nárok dne 29. 6. 2020. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, peněžitou náhradu však žalobkyni nepřiznala. Žalovaná stručně shrnula průběh posuzovaného řízení s tím, že řízení bylo místy ne zcela koncentrované. Žalobkyně nepodala stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení trvalo 6 let a 10 měsíců (od května 2013 do března 2020). Délku posuzovaného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou, čímž byla žalobkyni způsobena újma, avšak podstatně nižší intenzity. Skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalobkyni nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně jejích práv poskytuje vnitrostátní právní řád, zároveň ale ani stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly. Předmětné řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů a před Ústavním soudem, soud I. stupně rozhodoval dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud ČR jednou. Ústavní soud rozhodoval třikrát. Řízení bylo po stránce skutkové i právní složité. Význam řízení pro žalobkyni byl nízký až mizivý. Žalobkyně zakoupila celkem 800 pohledávek, které byly uplatněny v průběhu jednoho měsíce. Český telekomunikační úřad má roční nápad cca 130 000 věcí. Žalobkyně jako právnická osoba nemůže trpět úzkostí a duševním stresem. Žalobkyně provedla spekulativní nákupy a musí sama nést riziko podnikatelské činnosti. Žalobkyně opakovaně podávala návrhy na přerušení řízení a na odročení. Odškodnění nemá sloužit saturaci neúspěchu účastníka v řízení. V daném případě je tedy konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě dostatečným odškodněním.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Dne 7. 5. 2013 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu, jíž se domáhala na České republice ","anonStyle":"NONE"},{"text":"anonymizována čtyři slova","anonStyle":"ANON"},{"text":" (dále v tomto odstavci jen„ žalovaná“) úhrady částky 120 832,85 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou celkem 17 řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu. Předběžně svůj nárok uplatnila žalobkyně u žalované dne 15. 2. 2013. Ke dni 13. 5. 2013 vedla žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále v tomto odstavci jen„ soud“) celkem 134 řízení o odškodnění imateriální újmy vůči téže žalované. Usnesením ze dne 13. 5. 2013 vyzval soud žalovanou k vyjádření se k žalobě, ta reagovala dne 24. 5. 2013, kdy zároveň navrhla spojení řízení a přerušení řízení. Vyjádření žalované bylo dne 16. 8. 2013 doručeno zástupci žalobkyně, ten se vyjádřil dne 19. 8. 2013 a opětovně dne 13. 11. 2013. Při jednání dne 14. 11. 2013 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět s tím, že ohledně dvou původně uplatněných správních řízení k nemajetkové újmě nedošlo, o částečném zastavení řízení bylo zároveň rozhodnuto. Dále byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a za tímto účelem bylo jednání odročeno na 13. 1. 2014. Na výzvu soudu reagovala žalobkyně dne 21. 11. 2013, dne 11. 12. 2013 se k tomu vyjádřila žalovaná. Dne 12. 12. 2013 došlo soudu doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobkyně, opětovně se tato vyjádřila dne 8. 1. 2014. Při jednání dne 13. 1. 2014 bylo konstatováno, že žalovaná nepředložila jeden z potřebných správních spisů, k tomu žalobkyně uvedla, že se jedná o chybu v psaní (ve jméně dané osoby), přičemž ohledně tohoto řízení vzala žalobu zpět, řízení tedy bylo v této části zastaveno. Při jednání bylo provedeno rozsáhlejší dokazování listinami a za účelem vyhlášení rozsudku bylo jednání odročeno na 17. 1. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 6 C 69/2013-120), jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 93 332,96 Kč s příslušenstvím, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Lhůta k vyhotovení a vypravení rozsudku byla z důvodu skutkové a právní složitosti věci prodloužena do 16. 3. 2014 a následně z důvodu nemoci do 24. 3. 2014. Dne 7. 4. 2014 podala žalovaná proti uvedenému rozsudku odvolání, usnesením ze dne 16. 4. 2014 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k tomuto odvolání, což učinila dne 7. 5. 2014. Dne 5. 6. 2014 byl spis předložen Městskému soudu v Praze. Dne 30. 9. 2014 doplnila žalobkyně své vyjádření k odvolání žalované. Při jednání odvolacího soudu dne 9. 10. 2014 byly předneseny návrhy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 16. 10. 2014, kdy bylo vyhlášeno usnesení (pod č.j. 29 Co 266/2014-164), jímž byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že se soud I. stupně dostatečně nezabýval otázkou, zda žalobkyni imateriální újma vůbec vznikla, zejména se zřetelem k významu řízení pro žalobkyni. Lhůta k vyhotovení písemného rozhodnutí byla prodloužena do 5. 1. 2015, rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 1. 2015. Dne 22. 1. 2015 podala žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, usnesením ze dne 26. 1. 2015 byla vyzvána k úhradě soudního poplatku, dne 28. 1. 2015 soudu sdělila, že dle jejího názoru je řízení od placení soudního poplatku osvobozeno, navrhla tedy zrušení usnesení, jímž byla k úhradě soudního poplatku vyzvána. Přípisem ze dne 28. 1. 2015 soud žalobkyni sdělil, že povinnost k úhradě soudního poplatku jí nevznikla. Zároveň byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k dovolání žalobkyně, což učinila dne 11. 2. 2015. Dne 23. 2. 2015 byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením ze dne 29. 7. 2017, č.j. 30 Cdo 774/2015-192, bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 4. 8. 2015. Usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 829/15, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost žalobkyně podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014. Na základě referátu soudu ze dne 10. 12. 2015 bylo nařízeno jednání na 19. 2. 2016, zároveň byla žalobkyně vyzvána k doplnění skutkových tvrzení ve smyslu rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně dne 6. 1. 2016 navrhla přerušení řízení s tím, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014 podala ústavní stížnost. Usnesením ze dne 20. 1. 2016 soud návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl. Dne 11. 2. 2016 se ve věci vyjádřila žalovaná. Žalobkyně se z jednání nařízeného na 19. 2. 2016 omluvila s tím, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Při tomto jednání byl s ohledem na změnu předsedy senátu sdělen podstatný obsah spisu, bylo provedeno dokazování spisy z daných správních řízení a byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 6 C 69/2013-236), jímž byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 300 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně blanketní odvolání, k jehož doplnění byla vyzvána usnesením ze dne 23. 3. 2016. Odvolání žalobkyně doplnila dne 11. 4. 2016, zároveň navrhla přerušení odvolacího řízení. Dne 25. 4. 2016 se k tomuto odvolání vyjádřila žalovaná. Dne 3. 5. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. Na základě referátu soudu ze dne 10. 5. 2016 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na den 16. 6. 2016, toto jednání bylo odročeno na neurčito s tím, že bude rozhodnuto v neveřejném jednání. Usnesením ze dne 16. 6. 2016 (č.j. 29 Co 189/2016-260) Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 6. 2016. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 21. 6. 2016. Dne 23. 6. 2016 navrhla žalobkyně vydání opravného usnesení ohledně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016 a rovněž i jeho doplnění, těmto návrhům Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2016 nevyhověl. Dne 8. 2. 2017 požádal Ústavní soud o zapůjčení spisu vzhledem k podané ústavní stížnosti. Nálezem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2982/15, Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2016, č.j. 6 C 69/2013-236, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č.j. 29 Co 189/2016-260, a ze dne 16. 10. 2014, č.j. 29 Co 266/2014-164, s tím, že je třeba přesvědčivě určit, zda je v posuzované věci odvolání přípustné či nikoliv. Dne 23. 10. 2018 se ve věci vyjádřila žalobkyně. Dne 26. 10. 2018 se ve věci vyjádřila žalovaná. Dne 30. 10. 2018 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalované ze dne 7. 4. 2014. Na základě referátu ze dne 19. 4. 2018 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 7. 2. 2019. Dne 15. 12. 2018 namítla žalobkyně podjatost soudců odvolacího soudu, zároveň požádala o zrušení nařízeného jednání s tím, že je na místě odvolání žalované odmítnout. Jednání nařízené na 7. 2. 2019 bylo odročeno na neurčito z důvodu předložení věci Vrchnímu soudu v Praze, tomuto byl spis předložen dne 14. 2. 2019 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2019, č.j. Nco 19/2019-320, rozhodl tak, že napadení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci. Dne 24. 10. 2019 byl spis vrácen Městskému soudu v Praze. Na základě referátu ze dne 29. 10. 2019 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 9. 1. 2020. Dne 20. 12. 2019 požádala žalobkyně o odročení nařízeného jednání a navrhla přerušení řízení s tím, že podala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019 ústavní stížnost. Žádosti žalobkyně Městský soud v Praze nevyhověl a rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, č.j. 29 Co 266/2014-345, zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 200 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 2. 2020 (zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 69/2013).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 29. 6. 2020. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, peněžitou náhradu však žalobkyni nepřiznala (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. o OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Podle § 1 odst. 3 zák. o OdpŠk stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Podle § 5 písm. b) zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Podle § 13 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Podle § 31a odst. 1 zák. o OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Podle § 31a odst. 2 zák. o OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Podle § 31a odst. 3 zák. o OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"a) celkové délce řízení,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"b) složitosti řízení,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"e) významu předmětu řízení pro poškozeného.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen \"EÚLP\"). Podle čl. 6 odst. 1 věty první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“ či„ Soud“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo třeba přihlédnout konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. o OdpŠk).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Předmětné řízení trvalo od 7. 5. 2013, kdy byla podána žaloba, do 11. 2. 2020, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí. Do doby trvání řízení je však třeba započítat i dobu projednání žádosti žalobkyně uplatněné u příslušného orgánu dle zák. o OdpŠk, v konkrétním případě je tedy třeba stanovit počátek řízení na 15. 2. 2013. Posuzované řízení tedy trvalo necelých 7 let (bez tří dnů).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Předmětný spor nebyl skutkově ani právně složitý, šlo o posouzení přiměřenosti délky správních řízení a otázku významu těchto řízení pro žalobkyni ve vztahu k tomu, zda žalobkyni mohla nepřiměřenou délkou těchto řízení vzniknout nemajetková újma. Podstatnou otázkou, která byla následně řešena a vedla k prodloužení posuzovaného řízení, byla především otázka, zda je proti rozhodnutí soudu I. stupně přípustné odvolání či nikoliv. To však nezakládá právní složitost věci. Mírně složitější soud shledává řízení po stránce procesní, když nárok žalobkyně se skládal ze 17 jednotlivých nároků, k těmto nárokům musely být vyžádány spisy nutné k důkazu. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, a rovněž se jí zabýval i Ústavní soud. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, odvolací soud třikrát, soud dovolací jednou a dvakrát byla věc řešena Ústavním soudem. Dále bylo nutno rozhodovat o námitce podjatosti vznesené žalobkyní, o návrhu žalobkyně na vydání opravného usnesení a doplnění ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze a rovněž o opakovaných návrzích žalobkyně na přerušení řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. Žalobkyně k celkové délce řízení nepřispěla, nečinila ale ani žádné aktivní kroky k urychlení řízení. Toto sice nelze klást žalobkyni k tíži, zároveň zde ale není ani důvod žalobkyni v z tohoto důvodu jakkoli„ bonifikovat“.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"23. Jde-li o činnost soudů, je nutno konstatovat, že podstatný vliv na délku řízení měla skutečnost, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně, přičemž otázkou, která zde byla řešena, byla pouze otázka, zda je proti rozhodnutí soudu I. stupně přípustné odvolání či nikoliv. Od posledního úkonu před jednáním odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, které nebylo Ústavním soudem zrušeno, dne 30. 9. 2014 do nařízení jednání odvolacího soudu po zrušení daných rozhodnutí Ústavním soudem dne 19. 4. 2018 uplynula doba tří let a šesti měsíců. Dále soud shledal v řízení průtah, a to v případě rozhodování Vrchního soudu v Praze o námitce podjatosti, kdy spis byl tomuto soudu předložen dne 14. 2. 2019, soud však rozhodl až dne 16. 10. 2019. Průtah byl shledán rovněž při činnosti Městského soudu v Praze, který dne 19. 4. 2018 nařídil jednání na 7. 2. 2019, soud však zohlednil, že dne 15. 12. 2018 podala žalobkyně námitku podjatosti. V tuto chvíli je nutno konstatovat, že právní řád nestanoví pro učinění úkonu soudu v řízení či pro rozhodnutí žádnou lhůtu, obecně je však považována za adekvátní lhůta tří měsíců mezi jednotlivými úkony. Tato lhůta byla v případě rozhodování Vrchního soudu v Praze překročena o pět měsíců, v případě postupu Městského soudu v Praze rovněž o pět měsíců. Celkem zde tedy byl shledán průtah v trvání deseti měsíců.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"24. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Při určení dopadu nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů účastníka řízení není samo o sobě významné, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Zároveň význam řízení nikterak nezvyšuje skutečnost, že se jednalo o odškodňovací řízení. Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam, například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011). Soud v daném případě dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo zcela nepatrný význam pro žalobkyni. Částka, o kterou bylo předmětné řízení vedeno, neznamenala žádný zásah do majetkové sféry žalobkyně, nejednalo se o částku, o kterou tato v minulosti přišla a následně se domáhala její úhrady, či o částku, s níž by musela počítat ve svém rozpočtu a uhradit ji v případě neúspěchu ve věci. Jednalo se o přiměřené zadostiučinění, kterého by se žalobkyni dostalo v případě úspěchu tak říkajíc nad rámec jejího hospodaření, v případě neúspěchu by (co se týče předmětu řízení) nebyla nucena hradit ničeho. V tomto směru je nutno souhlasit se žalovanou, že odškodnění nemá sloužit saturaci neúspěchu účastníka v řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"25. Soud tedy uzavírá, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, která byla z větší části způsobena jednáním orgánů státu a jíž byla žalobkyni způsobena nemajetková újma, s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni však není na místě přiznat jí zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Ustanovení § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a proto soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného označeným ustanovením (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). V určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"26. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že je na místě poskytnout žalované přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání její věci v přiměřené době, když toto se s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jeví jako dostatečné, přičemž konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění a vyplývá jako primární forma zadostiučinění ze zákonných předpisů (zák. o OdpŠk).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"27. Jelikož žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené době v rámci mimosoudního uplatnění nároku žalobkyně, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalované, která byla ve sporu plně úspěšná, náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč tvořenou paušální náhradou za tři úkony (vyjádření ve věci, příprava na jednání, účast na jednání) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"29. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil soud jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 18. 12. 2020 domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 69/2013 (dále jen„ předmětné řízení“ či„ posuzované řízení“). Dne 7. 5. 2013 zahájila žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 řízení proti České republice jako žalované, jehož předmětem bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 11. 2. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č.j. 29 Co 266/2014-345, trvalo tedy šest let a devět měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená především s ohledem na skutečnost, že se jednalo o kompenzační řízení. V předmětném řízení tedy došlo k porušení práva žalobkyně na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, čímž jí byla způsobena nemajetková újma. Žalobkyně i její statutární orgán se ocitly ve stavu potíží, úzkosti, obtíží a duševního stresu v očekávání výsledku řízení a především ve stavu nejistoty při rozhodování a finančním plánování, projevil se zde negativní zásah do řízení společnosti žalobkyně. Vzniklou nemajetkovou újmu je třeba v daném případě odškodnit v penězích, když dle judikatury Nejvyššího soudu ČR lze o odškodnění imateriální újmy formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě uvažovat pouze ve zcela výjimečných případech. Co se týče složitosti posuzovaného řízení, je rozhodnutí ve sporu o náhradu nemajetkové újmy věcí rutinní a právně jednoduchou, případ byl skutkově jednoduchý a právně nekomplikovaný, když předmětem řízení bylo přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 832,85 Kč. V řízení byl uplatněn pouze jeden nárok, nešlo o řízení s cizím prvkem ani o řízení s velkým počtem účastníků. Zároveň nebylo třeba provádět obsáhlé dokazování, vyhotovovat znalecké posudky, obesílat a vyslýchat svědky či doručovat písemnosti do ciziny. Žalobkyně svým počínáním nikterak nepřispěla k prodloužení doby řízení. Žalobkyně nečinila procesně vadná podání, průběh řízení nikterak nemařila ani neztěžovala. Co se týče postupu orgánů veřejné moci, soud byl v řízení dlouhodobě nečinný. Řízení mělo pro žalobkyni nadstandardní význam. V případě odškodňovacích řízení se zvýšený význam řízení v souladu s judikaturou Evropského soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) presumuje. Zároveň ESLP vyslovil názor, že délku řízení o náhradě za újmu způsobenou předešlým řízením nelze považovat za přiměřenou, trvá-li kompenzační řízení déle než jeden rok a šest měsíců v prvním stupni a déle než dva roky ve dvou stupních. V případě žalobkyně byla tato lhůta překročena více než trojnásobně. Zároveň je třeba vzít v potaz skutečnost, že rozhodné období zde začíná již uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti. Do doby trvání předmětného řízení je tedy třeba započíst už dobu od podání žádosti, tedy dobu od 15. 2. 2013, což celkovou délku posuzovaného řízení posunuje na sedm let. Je tedy třeba v daném případě poskytnout obzvlášť vysoké odškodnění, jak judikoval ESLP. V daném případě by tedy dle názoru žalobkyně bylo na místě zvýšit základní částku odškodnění o 30 %. Žalobkyně při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky je požadována částka poloviční), což za řízení dlouhé sedm let činí 90 000 Kč, po shora uvedeném navýšení o 30 % se jedná o částku 117 000 Kč. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnila žalobkyně u žalované dne 29. 6. 2020, žalovaná konstatovala, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá a že tím byla žalobkyni způsobena nemajetková újma, uzavřela však věc s tím, že konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí. Kromě částky 117 000 Kč požadovala žalobkyně úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení.\n2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobkyně skutečně uplatnila svůj nárok dne 29. 6. 2020. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, peněžitou náhradu však žalobkyni nepřiznala. Žalovaná stručně shrnula průběh posuzovaného řízení s tím, že řízení bylo místy ne zcela koncentrované. Žalobkyně nepodala stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení trvalo 6 let a 10 měsíců (od května 2013 do března 2020). Délku posuzovaného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou, čímž byla žalobkyni způsobena újma, avšak podstatně nižší intenzity. Skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalobkyni nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně jejích práv poskytuje vnitrostátní právní řád, zároveň ale ani stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly. Předmětné řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů a před Ústavním soudem, soud I. stupně rozhodoval dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud ČR jednou. Ústavní soud rozhodoval třikrát. Řízení bylo po stránce skutkové i právní složité. Význam řízení pro žalobkyni byl nízký až mizivý. Žalobkyně zakoupila celkem 800 pohledávek, které byly uplatněny v průběhu jednoho měsíce. Český telekomunikační úřad má roční nápad cca 130 000 věcí. Žalobkyně jako právnická osoba nemůže trpět úzkostí a duševním stresem. Žalobkyně provedla spekulativní nákupy a musí sama nést riziko podnikatelské činnosti. Žalobkyně opakovaně podávala návrhy na přerušení řízení a na odročení. Odškodnění nemá sloužit saturaci neúspěchu účastníka v řízení. V daném případě je tedy konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě dostatečným odškodněním.\n3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:\n4. Dne 7. 5. 2013 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu, jíž se domáhala na České republice [anonymizována čtyři slova] (dále v tomto odstavci jen„ žalovaná“) úhrady částky 120 832,85 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou celkem 17 řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu. Předběžně svůj nárok uplatnila žalobkyně u žalované dne 15. 2. 2013. Ke dni 13. 5. 2013 vedla žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále v tomto odstavci jen„ soud“) celkem 134 řízení o odškodnění imateriální újmy vůči téže žalované. Usnesením ze dne 13. 5. 2013 vyzval soud žalovanou k vyjádření se k žalobě, ta reagovala dne 24. 5. 2013, kdy zároveň navrhla spojení řízení a přerušení řízení. Vyjádření žalované bylo dne 16. 8. 2013 doručeno zástupci žalobkyně, ten se vyjádřil dne 19. 8. 2013 a opětovně dne 13. 11. 2013. Při jednání dne 14. 11. 2013 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět s tím, že ohledně dvou původně uplatněných správních řízení k nemajetkové újmě nedošlo, o částečném zastavení řízení bylo zároveň rozhodnuto. Dále byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a za tímto účelem bylo jednání odročeno na 13. 1. 2014. Na výzvu soudu reagovala žalobkyně dne 21. 11. 2013, dne 11. 12. 2013 se k tomu vyjádřila žalovaná. Dne 12. 12. 2013 došlo soudu doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobkyně, opětovně se tato vyjádřila dne 8. 1. 2014. Při jednání dne 13. 1. 2014 bylo konstatováno, že žalovaná nepředložila jeden z potřebných správních spisů, k tomu žalobkyně uvedla, že se jedná o chybu v psaní (ve jméně dané osoby), přičemž ohledně tohoto řízení vzala žalobu zpět, řízení tedy bylo v této části zastaveno. Při jednání bylo provedeno rozsáhlejší dokazování listinami a za účelem vyhlášení rozsudku bylo jednání odročeno na 17. 1. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 6 C 69/2013-120), jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 93 332,96 Kč s příslušenstvím, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Lhůta k vyhotovení a vypravení rozsudku byla z důvodu skutkové a právní složitosti věci prodloužena do 16. 3. 2014 a následně z důvodu nemoci do 24. 3. 2014. Dne 7. 4. 2014 podala žalovaná proti uvedenému rozsudku odvolání, usnesením ze dne 16. 4. 2014 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k tomuto odvolání, což učinila dne 7. 5. 2014. Dne 5. 6. 2014 byl spis předložen Městskému soudu v Praze. Dne 30. 9. 2014 doplnila žalobkyně své vyjádření k odvolání žalované. Při jednání odvolacího soudu dne 9. 10. 2014 byly předneseny návrhy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 16. 10. 2014, kdy bylo vyhlášeno usnesení (pod č.j. 29 Co 266/2014-164), jímž byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že se soud I. stupně dostatečně nezabýval otázkou, zda žalobkyni imateriální újma vůbec vznikla, zejména se zřetelem k významu řízení pro žalobkyni. Lhůta k vyhotovení písemného rozhodnutí byla prodloužena do 5. 1. 2015, rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 1. 2015. Dne 22. 1. 2015 podala žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, usnesením ze dne 26. 1. 2015 byla vyzvána k úhradě soudního poplatku, dne 28. 1. 2015 soudu sdělila, že dle jejího názoru je řízení od placení soudního poplatku osvobozeno, navrhla tedy zrušení usnesení, jímž byla k úhradě soudního poplatku vyzvána. Přípisem ze dne 28. 1. 2015 soud žalobkyni sdělil, že povinnost k úhradě soudního poplatku jí nevznikla. Zároveň byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k dovolání žalobkyně, což učinila dne 11. 2. 2015. Dne 23. 2. 2015 byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením ze dne 29. 7. 2017, č.j. 30 Cdo 774/2015-192, bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 4. 8. 2015. Usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 829/15, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost žalobkyně podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014. Na základě referátu soudu ze dne 10. 12. 2015 bylo nařízeno jednání na 19. 2. 2016, zároveň byla žalobkyně vyzvána k doplnění skutkových tvrzení ve smyslu rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně dne 6. 1. 2016 navrhla přerušení řízení s tím, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014 podala ústavní stížnost. Usnesením ze dne 20. 1. 2016 soud návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl. Dne 11. 2. 2016 se ve věci vyjádřila žalovaná. Žalobkyně se z jednání nařízeného na 19. 2. 2016 omluvila s tím, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Při tomto jednání byl s ohledem na změnu předsedy senátu sdělen podstatný obsah spisu, bylo provedeno dokazování spisy z daných správních řízení a byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 6 C 69/2013-236), jímž byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 300 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně blanketní odvolání, k jehož doplnění byla vyzvána usnesením ze dne 23. 3. 2016. Odvolání žalobkyně doplnila dne 11. 4. 2016, zároveň navrhla přerušení odvolacího řízení. Dne 25. 4. 2016 se k tomuto odvolání vyjádřila žalovaná. Dne 3. 5. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. Na základě referátu soudu ze dne 10. 5. 2016 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na den 16. 6. 2016, toto jednání bylo odročeno na neurčito s tím, že bude rozhodnuto v neveřejném jednání. Usnesením ze dne 16. 6. 2016 (č.j. 29 Co 189/2016-260) Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 6. 2016. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 21. 6. 2016. Dne 23. 6. 2016 navrhla žalobkyně vydání opravného usnesení ohledně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016 a rovněž i jeho doplnění, těmto návrhům Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2016 nevyhověl. Dne 8. 2. 2017 požádal Ústavní soud o zapůjčení spisu vzhledem k podané ústavní stížnosti. Nálezem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2982/15, Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2016, č.j. 6 C 69/2013-236, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č.j. 29 Co 189/2016-260, a ze dne 16. 10. 2014, č.j. 29 Co 266/2014-164, s tím, že je třeba přesvědčivě určit, zda je v posuzované věci odvolání přípustné či nikoliv. Dne 23. 10. 2018 se ve věci vyjádřila žalobkyně. Dne 26. 10. 2018 se ve věci vyjádřila žalovaná. Dne 30. 10. 2018 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalované ze dne 7. 4. 2014. Na základě referátu ze dne 19. 4. 2018 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 7. 2. 2019. Dne 15. 12. 2018 namítla žalobkyně podjatost soudců odvolacího soudu, zároveň požádala o zrušení nařízeného jednání s tím, že je na místě odvolání žalované odmítnout. Jednání nařízené na 7. 2. 2019 bylo odročeno na neurčito z důvodu předložení věci Vrchnímu soudu v Praze, tomuto byl spis předložen dne 14. 2. 2019 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2019, č.j. Nco 19/2019-320, rozhodl tak, že napadení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci. Dne 24. 10. 2019 byl spis vrácen Městskému soudu v Praze. Na základě referátu ze dne 29. 10. 2019 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 9. 1. 2020. Dne 20. 12. 2019 požádala žalobkyně o odročení nařízeného jednání a navrhla přerušení řízení s tím, že podala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019 ústavní stížnost. Žádosti žalobkyně Městský soud v Praze nevyhověl a rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, č.j. 29 Co 266/2014-345, zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 200 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 2. 2020 (zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 69/2013).\n5. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 29. 6. 2020. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, peněžitou náhradu však žalobkyni nepřiznala (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků).\n6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:\n7. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. o OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.\n8. Podle § 1 odst. 3 zák. o OdpŠk stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.\n9. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.\n10. Podle § 5 písm. b) zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.\n11. Podle § 13 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.\n12. Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.\n13. Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.\n14. Podle § 31a odst. 1 zák. o OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.\n15. Podle § 31a odst. 2 zák. o OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.\n16. Podle § 31a odst. 3 zák. o OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k\na) celkové délce řízení,\nb) složitosti řízení,\nc) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,\nd) postupu orgánů veřejné moci během řízení a\ne) významu předmětu řízení pro poškozeného.\n17. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen \"EÚLP\"). Podle čl. 6 odst. 1 věty první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“ či„ Soud“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.\n18. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.\n19. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo třeba přihlédnout konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. o OdpŠk).\n20. Předmětné řízení trvalo od 7. 5. 2013, kdy byla podána žaloba, do 11. 2. 2020, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí. Do doby trvání řízení je však třeba započítat i dobu projednání žádosti žalobkyně uplatněné u příslušného orgánu dle zák. o OdpŠk, v konkrétním případě je tedy třeba stanovit počátek řízení na 15. 2. 2013. Posuzované řízení tedy trvalo necelých 7 let (bez tří dnů).\n21. Předmětný spor nebyl skutkově ani právně složitý, šlo o posouzení přiměřenosti délky správních řízení a otázku významu těchto řízení pro žalobkyni ve vztahu k tomu, zda žalobkyni mohla nepřiměřenou délkou těchto řízení vzniknout nemajetková újma. Podstatnou otázkou, která byla následně řešena a vedla k prodloužení posuzovaného řízení, byla především otázka, zda je proti rozhodnutí soudu I. stupně přípustné odvolání či nikoliv. To však nezakládá právní složitost věci. Mírně složitější soud shledává řízení po stránce procesní, když nárok žalobkyně se skládal ze 17 jednotlivých nároků, k těmto nárokům musely být vyžádány spisy nutné k důkazu. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, a rovněž se jí zabýval i Ústavní soud. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, odvolací soud třikrát, soud dovolací jednou a dvakrát byla věc řešena Ústavním soudem. Dále bylo nutno rozhodovat o námitce podjatosti vznesené žalobkyní, o návrhu žalobkyně na vydání opravného usnesení a doplnění ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze a rovněž o opakovaných návrzích žalobkyně na přerušení řízení.\n22. Žalobkyně k celkové délce řízení nepřispěla, nečinila ale ani žádné aktivní kroky k urychlení řízení. Toto sice nelze klást žalobkyni k tíži, zároveň zde ale není ani důvod žalobkyni v z tohoto důvodu jakkoli„ bonifikovat“.\n23. Jde-li o činnost soudů, je nutno konstatovat, že podstatný vliv na délku řízení měla skutečnost, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně, přičemž otázkou, která zde byla řešena, byla pouze otázka, zda je proti rozhodnutí soudu I. stupně přípustné odvolání či nikoliv. Od posledního úkonu před jednáním odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, které nebylo Ústavním soudem zrušeno, dne 30. 9. 2014 do nařízení jednání odvolacího soudu po zrušení daných rozhodnutí Ústavním soudem dne 19. 4. 2018 uplynula doba tří let a šesti měsíců. Dále soud shledal v řízení průtah, a to v případě rozhodování Vrchního soudu v Praze o námitce podjatosti, kdy spis byl tomuto soudu předložen dne 14. 2. 2019, soud však rozhodl až dne 16. 10. 2019. Průtah byl shledán rovněž při činnosti Městského soudu v Praze, který dne 19. 4. 2018 nařídil jednání na 7. 2. 2019, soud však zohlednil, že dne 15. 12. 2018 podala žalobkyně námitku podjatosti. V tuto chvíli je nutno konstatovat, že právní řád nestanoví pro učinění úkonu soudu v řízení či pro rozhodnutí žádnou lhůtu, obecně je však považována za adekvátní lhůta tří měsíců mezi jednotlivými úkony. Tato lhůta byla v případě rozhodování Vrchního soudu v Praze překročena o pět měsíců, v případě postupu Městského soudu v Praze rovněž o pět měsíců. Celkem zde tedy byl shledán průtah v trvání deseti měsíců.\n24. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Při určení dopadu nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů účastníka řízení není samo o sobě významné, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Zároveň význam řízení nikterak nezvyšuje skutečnost, že se jednalo o odškodňovací řízení. Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam, například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011). Soud v daném případě dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo zcela nepatrný význam pro žalobkyni. Částka, o kterou bylo předmětné řízení vedeno, neznamenala žádný zásah do majetkové sféry žalobkyně, nejednalo se o částku, o kterou tato v minulosti přišla a následně se domáhala její úhrady, či o částku, s níž by musela počítat ve svém rozpočtu a uhradit ji v případě neúspěchu ve věci. Jednalo se o přiměřené zadostiučinění, kterého by se žalobkyni dostalo v případě úspěchu tak říkajíc nad rámec jejího hospodaření, v případě neúspěchu by (co se týče předmětu řízení) nebyla nucena hradit ničeho. V tomto směru je nutno souhlasit se žalovanou, že odškodnění nemá sloužit saturaci neúspěchu účastníka v řízení.\n25. Soud tedy uzavírá, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, která byla z větší části způsobena jednáním orgánů státu a jíž byla žalobkyni způsobena nemajetková újma, s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni však není na místě přiznat jí zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Ustanovení § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a proto soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného označeným ustanovením (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). V určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).\n26. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že je na místě poskytnout žalované přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání její věci v přiměřené době, když toto se s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jeví jako dostatečné, přičemž konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění a vyplývá jako primární forma zadostiučinění ze zákonných předpisů (zák. o OdpŠk).\n27. Jelikož žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené době v rámci mimosoudního uplatnění nároku žalobkyně, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.\n28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalované, která byla ve sporu plně úspěšná, náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč tvořenou paušální náhradou za tři úkony (vyjádření ve věci, příprava na jednání, účast na jednání) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.\n29. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil soud jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSPH02:2021:17.C.232.2020.4","publishedAt":"2022-04-07","decisionAt":"2021-08-05","caseNumber":{"senate":17,"registry":"C","index":232,"year":2020,"pageNumber":80},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Kateřina","lastName":"Pelišová","titlesAfter":"","function":""},"courtCode":"OSPH02","caseResultType":["ZAMITNUTI"],"caseSubject":"o zaplacení 117 000 Kč s příslušenstvím","specialType":["ESLP"],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"151","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"89a","lexNumber":120,"lexYear":2001,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"1","lexNumber":254,"lexYear":2015,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"1","lexNumber":82,"lexYear":1998,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"31a","lexNumber":82,"lexYear":1998,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"6","lexNumber":209,"lexYear":1992,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["CIZINA","NAHRADA_NEMAJETKOVE_UJMY","NEMAJETKOVA_UJMA","PENEZITE_PLNENI","PODJATOST","ZADOSTIUCINENI_SATISFAKCE","ZASTAVENI_RIZENI"]},"styles":[{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":1,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false}]}