{"uuid":"1eab201f-f513-4ea5-8b62-4280756bdb19","header":[{"texts":[{"text":"Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozená dne ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalobkyně","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobkyně","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"zastoupená advokátkou ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokátky","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokátky","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"zastoupený advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení částky 2 505 343 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. září 2024, č. j. 21 C 13/2023-120,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé II a v nákladovém výroku III potvrzuje.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":10,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé II a v nákladovém výroku III potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č.j. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"spisová značka","anonStyle":"ANON"},{"text":", uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 569 932,80 Kč a částku 21 855 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 845 665,20 Kč a částky 67 890 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 634 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby ohledně části příspěvku na penzijní připojištění domáhala zaplacení náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 16. 12. 2021 celkem ve výši 2 415 598 Kč a na náhradě příspěvku za penzijní připojištění za období od 1. 12. 2013 do 15. 12. 2021 celkem ve výši 89 745 Kč (96,5 měsíce x 930 Kč). Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 29. 7. 2008 pracovní poměr na dobu neurčitou, s dnem nástupu do práce dne 1. 9. 2008, dopisem ze dne 20. 8. 2013 byla žalobkyni dána výpověď pro nadbytečnost žalobkyně, tato s výpovědí nesouhlasila a dne 29. 8. 2013 žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobou podanou dne 17. 12. 2013 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi, žalobě bylo vyhověno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2021, č.j. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"spisová značka","anonStyle":"ANON"},{"text":", jímž byly změněny zamítavé rozsudky nižších soudů. Dne 16. 12. 2021 zařadil žalovaný žalobkyni zpět do pracovního poměru. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky opakovaně dne 17. 12. 2021, dne 30. 12. 2021 a dne 23. 1. 2022. Dne 16. 3. 2022 strany neúspěšně jednaly o mimosoudním vyřešení sporu. Žalobkyně následně k moderaci nárokované částky a k námitce promlčení uvedla, že v době výpovědi jí bylo 62 let a bylo pro ni těžší získat novou práci. Nadto měla informace, že může dojít ke změně u žalovaného a žalobkyně bude zpět přijata do zaměstnání. Žalobkyně vedena touto nadějí do jiné práce váhala nastoupit. K námitce promlčení uvedla, že délku řízení o neplatnosti výpovědi nezavinila, a proto by k námitce promlčení nemělo být přihlédnuto.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když má žalobu za neurčitou, neboť žalobkyně neuvedla, jak dospěla k žalované částce, ani průměrný výdělek, ze kterého byla částka vypočtena. Pracovní poměr žalobkyně měl dle dané výpovědi skončit dne 31. 10. 2013, žalovaný proto veškeré povinnosti vůči žalobkyni plnil nejméně do 31. 10. 2013, tj. vyplácel plat a uspokojoval veškeré nároky žalobkyně. Žalovaný navrhl moderaci nárokované částky dle § 69 odst. 2 zák. práce, neboť žalobkyně s ohledem na své vzdělání mohla v ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" vykonávat jinou práci odpovídající jejímu vzdělání a zkušenostem za srovnatelné či lepší finanční ohodnocení. Na ústním jednání soudu I. stupně dne 28. 5. 2024 vznesl žalovaný námitku promlčení ve vztahu k nárokům žalobkyně starších 3 let zpětně od podání žaloby. Nárok na náhradu platu za prvních 6 měsíců je promlčen a nepromlčená část by z důvodu moderace neměla být žalobkyni přiznána. Výše moderace dosud nepromlčeného nároku dle žalovaného závisí na výši starobního důchodu žalobkyně, který po celou dobu pobírala a na úvaze soudu. Žalovaný však nedisponuje konkrétní nabídkou práce určenou žalobkyni, kterou žalobkyně nepřijala.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil skutková zjištění uvedená pod body 4 až 13 odůvodnění rozsudku, zejména týkající se platového zařazení žalobkyně, odpracovaných hodin a vyplaceného platu žalobkyni žalovaným ve 3. čtvrtletí 2013, dále ohledně trvání a úhrad penzijního připojištění včetně úhrad příspěvku na penzijní připojištění hrazeného žalovaným, ohledně mimosoudního jednání stran ve vztahu k žalobkyní požadované náhradě platu a ohledně vzdělání žalobkyně a její pracovní historie, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Po právní stránce dospěl k závěru, že žalobkyni v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru vznikl dle § 69 odst. 1 zák. práce nárok na náhradu platu, a to po uplynutí výpovědní doby, tj od 1. 11. 2013. Pokud se žalobkyně domáhá náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 31. 10. 2013, pak z provedeného dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaný v tomto období žalobkyni náhradu platu vyplatil, tudíž v tomto rozsahu byl nárok nedůvodný. Soud I. stupně se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou v průběhu řízení žalovaným a shledal, že s ohledem na podání žaloby (dne 18. 1. 2023) jsou promlčeny nároky na náhradu platu až do prosince 2019 včetně a náhradu příspěvku na penzijní připojištění od prosince 2013 do prosince 2019 včetně. Konkrétně soud I. stupně ohledně nároku žalobkyně na náhradu platu od 29. 8. 2013 do 31. 11. 2013 postupoval podle ust. § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o. z.“) a dle ust. § 3036 o. z., neboť nárok žalobkyně za toto období vznikl před účinností o. z. a posoudil tento právní vztah zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.“). Co se týče nároku žalobkyně na náhradu platu za období od 1. 12. 2013 do 16. 12. 2021, zde soud postupoval podle § 609 věta prvá o. z. ve spojení s ust. § 629 odst. 1 o. z. a § 610 odst. 1 o. z. Pokud jde o příspěvek na penzijní připojištění, postupoval soud I. stupně dle § 3028 odst. 1, 2, 3 o. z. a dle ust. § 3036 o. z., neboť právní vztah mezi účastníky ohledně penzijního připojištění byl ujednán a hrazen žalovaným nejpozději v roce 2012, tudíž tento právní vztah včetně promlčení posuzoval dle obč. zák. Soud I. stupně neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni ničeho nebránilo podat žalobu na náhradu platu či dalších nároků dříve, kdy nemusela vyčkávat na konečné rozhodnutí o žalobě na neplatnost výpovědi či na výsledek mimosoudního jednání, a to tak, aby nároky s ohledem na promlčecí lhůtu nebyly promlčeny. Dále se soud I. stupně ve vztahu k nepromlčené části nároků žalobkyně na náhradu platu zabýval otázkou moderace náhrady platu dle § 69 odst. 2 zák. práce, kdy dospěl k závěru, že žalovaný přes poučení soudem I. stupně dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení a důkazní, že by žalobkyně bezdůvodně odmítla či bezdůvodně nevyužila pracovní nabídku, proto návrh na moderaci shledal nedůvodným. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný je povinný poskytnout žalobkyni náhradu platu za nepromlčené období ve výši uvedené v tabulce pod bodem 25 odůvodnění rozsudku odpovídající součinu průměrného hodinového výdělku (v rozhodném období 3. čtvrtletí 2013) ve výši 144,80 Kč a fondu pracovní doby v celkové výši 569 932,80 Kč a ve zbývající části ve výši 1 845 665,20 Kč žalobu s ohledem na námitku promlčení a skutečnost, že žalobkyně již dne 16. 12. 2021 nastoupila zpět do zaměstnání k žalovanému, zamítl, neboť za den 16. 12. 2021 žalobkyni již náhrada platu nenáleží. Ohledně nároku na příspěvek na penzijní připojištění soud I. stupně shrnul, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu za celkem 23,5 měsíce, tj. leden 2020 až polovinu prosince 2021, tj. celkem 21 855 Kč a ve zbývajícím rozsahu co do částky 67 890 Kč nárok zamítl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když přiznal žalovanému náhradu nákladů v rozsahu 52,8 % (76,4 % - 23,6 %), přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaným je statutární město, shledal náklady na právní zastoupení advokátem neúčelně vynaloženými, v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, a vyšel z paušální náhrady nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Žalobkyně podala včasné a přípustné odvolání proti zamítavému výroku II a nákladovému výroku III, jak upřesnila u ústního jednání odvolacího soudu, a to z důvodu nesprávnosti po skutkové a právní stránce a nesprávného postupu soudu I. stupně spočívajícím ve vadách řízení. Žalobkyně namítá odlišné ústní odůvodnění vyhlášeného rozsudku oproti písemnému odůvodnění, a to ve vztahu k nákladovému výroku, kdy při ústním odůvodnění byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení žalovaného dle advokátního tarifu, přičemž v písemném odůvodnění rozsudku se tato povinnost proměnila pouze na náhradu nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., kdy k důkazu navrhla zvukový záznam z ústního jednání z vyhlášení rozsudku. Dle žalobkyně tímto postupem došlo jednak k porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., jednak výše uvedené zpochybňuje důvěryhodnost ve věci rozhodujícího senátu. Dále namítá, že při ústním odůvodnění nákladového výroku soud I. stupně konstatoval, že zohlední míru úspěchu a neúspěchu stran, avšak povinnost k náhradě nákladů řízení byla dána toliko žalobkyni. Konečně namítá podezření, že u závěrečné porady senátu mohla být přítomna nepříslušná osoba, neboť předsedkyně senátu v průběhu porady senátu opustila jednací místnost se složkou spisu a vrátila se zpět za více než 10 minut, kdy tento svůj postup nijak nezdůvodnila. Ve vztahu k věci samé žalobkyně nesouhlasí s posouzením námitky promlčení, když ze strany žalovaného jde o zneužití práva a soud I. stupně měl přihlédnout k § 8 o. z., neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, a to s ohledem na zjištěné okolnosti a dlouhodobý postoj žalovaného. Žalobkyně má za to, že aplikace obecné promlčecí doby na její případ, jak učinil soud I. stupně, je nemístná a nelze ani přijmout tvrzení, že žalobkyni ničeho nebránilo podat žalobu na náhradu platu či dalších nároků před rozhodnutím soudů o žalobě na určení neplatnosti výpovědi. Pokud by žalobkyně uplatnila nárok před právní mocí rozsudku o neplatnosti skončení pracovního poměru, pak by žaloba byla dána předčasně a měla být soudem z tohoto důvodu odmítnuta, když postup soudu spočívající v přerušení řízení není odůvodnitelný, ani nevyplývá z procesních předpisů. Soud I. stupně se nikterak nezabýval relevantní argumentací žalobkyně týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, kdy tato začala běžet až tehdy, mohlo-li být právo vykonáno poprvé. V tomto směru zdůraznila, že neexistuje zvláštní promlčecí lhůta pro pracovněprávní nároky. Žalobkyně má za to, že není dán veřejný zájem na tom, aby se postižený zaměstnanec mohl domáhat příslušných nároků dle § 69 zák. práce jen po určitou dobu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že toto je nedůvodné a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Pokud jde o nesoulad vyhlášeného a písemného znění rozsudku, pak nejde o vadu řízení, neboť nákladový výrok představuje relativně samostatnou část rozhodnutí, kdy odchýlení se týká je výše přiznaných nákladů, nikoli toho, jakému z účastníků náleží. Předmětný rozdíl pak nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být konstatováno porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. či dokonce vadu řízení dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Není pravdou, že by soud I. stupně ve vztahu k nákladovému výroku nezohlednil míru úspěchu a neúspěchu stran, neboť určil nárok žalovaného na náhradu ve výši 52,8 % vynaložených nákladů. Úvaha žalobkyně o zásahu třetí osoby do rozhodnutí je ničím nepodloženou spekulací, z ničeho nelze dovodit, že by předsedkyně senátu v době své nepřítomnosti kohokoli kontaktovala. Pokud žalobkyně zdůraznila, že předsedkyně senátu svou nepřítomnost „stranám ani později nevysvětlila“, pak žádný z účastníků v tomto směru vysvětlení nežádal. Ve vztahu k námitce promlčení soud I. stupně podrobným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o částečném promlčení nároků, přičemž v rámci tohoto odůvodnění se soud I. stupně vypořádal i s námitkou žalobkyně o údajném zneužití práva. Argumentace žalobkyně, že právo na náhradu platu nemohla u soudu uplatnit dříve, je lichá, neboť je zcela běžné, že žalobci podávají žaloby na náhradu platu, u kterého hrozí promlčení, v průběhu trvání řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru. Bylo čistě na žalobkyni, která byla navíc po celou dobu zastoupena advokátkou, aby postupovala takovým způsobem, že zamezí promlčení. Žalobkyně již nadto před podáním této žaloby podala určovací žalobu na uložení povinnosti sdělit žalobkyni výši průměrného výdělku žalobkyně, kdy následně vzala tuto žalobu zpět. Žalovaný souhlasí s žalobkyní v tom, že zák. práce žádnou specifickou promlčecí lhůtu nestanoví, a proto je třeba se řídit obecnou úpravou v občanském zákoníku, jak učinil i soud I. stupně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Žalobkyně u ústního jednání odvolacího soudu ve vztahu k námitce promlčení a jejímu rozporu s dobrými mravy doplnila, že spatřuje postup žalovaného jakožto zaměstnavatele za zneužívající postavení zaměstnavatele, kdy je třeba přihlížet i k dopisu žalovaného ze dne 1. 2. 2022, v němž nebyla žádná zmínka o promlčení nároku, tento se týkal pouze způsobu výpočtu platu a reakce na údajně nadhodnocený nárok žalobkyně. Dále je třeba přihlížet k tomu, že žalobkyně se prakticky 9 až 10 let neúspěšně soudila se zaměstnavatelem, který projevoval přezíravý postoj, ačkoli žalobkyně měla zájem o práci. Opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě platu ve smyslu § 69 zák. práce, na což žalovaný v rozporu se svými povinnostmi nereagoval, kdy žalovaný jí mohl vyplácet náhradu platu již od roku 2013 s tím, že v případě neúspěchu žalobkyně s žalobou o neplatnost výpovědi, by tato musela vrátit vyplacené částky včetně úroků. Dále žalobkyně k dotazu odvolacího soudu upřesnila, že nenamítá podjatost předsedkyně senátu soudu I. stupně, pouze poukázala na fakt, že tato odešla z jednací síně během porady senátu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Dopisem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" ze dne 1. 2. 2022 má odvolací soud za prokázané, že tímto bylo reagováno na dopis žalobkyně ze dne 23. 1. 2022 s tím, že žalobkyni bylo sděleno následující. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" (dále jen „","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":"“) sdělil, že má zájem na mimosoudním vyřešení záležitosti žalobkyně a je připraven k takovému řešení poskytnout součinnost s tím, že uzavření celé věci bez ingerence soudu by bylo výhodné pro obě strany. V dopise ze dne 14. 1. 2022 ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" odmítl nároky žalobkyně vyčíslené a blíže specifikované jako varianty 1 a 2, kdy určení výše takto požadovaných nároků vychází za období celých 8 let pracovního poměru žalobkyně (2013-2021). Takto provedený výpočet požadované částky však ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" považuje za nadhodnocený, a proto muselo být stanovisko k oběma variantám negativní. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" má za to, že jako referenční podklad pro mimosoudní jednání je třeba použít výši nároku na náhradu platu určenou v souladu s § 69 odst. 2 zák. práce, tj. z výše náhrady platu náležející žalobkyni za období 6 měsíců. O konkrétní výši vypořádání je ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" připraven jednat, nicméně upozorňuje na fakt, že konečné schválení mimosoudní dohody podléhá souhlasu ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", jejíž závěry není možné s jistotou předvídat. Při specifikaci návrhu žalobkyně by měla být zohledněna platná právní úprava týkající se náhrady platu, tento požadavek pak v případě varianty 1 a 2 nebyl nikterak zohledněn. Za popsané situace považuje ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" za nadbytečné se zabývat tím, jaká konkrétní výše výdělku žalobkyni měla ujít za posledních 8 let, když výši této částky nelze považovat za rozhodnou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Platovým výměrem ze dne 28. 5. 2009 má odvolací soud ohledně splatnosti platu za prokázané následující: „Termín výplaty je 12. den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat nebo některou jeho složku. Připadne-li výplatní termín na den pracovního klidu, je plat splatný v nejbližším předchozím pracovním dnu.“ Žalobkyně pak u ústního jednání odvolacího soudu potvrdila, že byť následně došlo ke změně platového výměru ohledně výše částek, nedošlo ke změně ohledně data splatnosti platu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. Výše uvedené listinné důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Odvolací soud pro nadbytečnost zamítl doplnění dokazování obsahem zvukového záznamu z jednání soudu I. stupně ze dne 27. 9. 2024, neboť tento je součástí spisu, který je odvolacímu soudu znám.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval dokazování, konstatuje, že soud I. stupně ve věci samé učinil správná skutková zjištění a po právní stránce věc zcela správně posoudil. V daném případě se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 16. 12. 2021 v celkové výši 2 415 598 Kč a náhrady příspěvku za penzijní připojištění za období od 1. 12. 2013 do 15. 12. 2021 v celkové výši 89 745 Kč, přičemž žalobu k soudu I. stupně podala dne 18. 1. 2023. Pokud jde o nárok na náhradu platu, pak mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 20. 8. 2013 výpověď z pracovního poměru, žalobkyně následně dopisem ze dne 29. 8. 2013 sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž následně byla předmětná výpověď z pracovního poměru pravomocně shledána neplatnou a žalobkyně byla dnem 16. 12. 2021 opětovně zařazena do zaměstnání u žalovaného. Za této situace tak mohl nárok na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zák. práce vzniknout až po dni, kdy měl pracovní poměr skončit, tj. až dnem 1. 11. 2013, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že náhrada platu z titulu překážek v práci na straně žalovaného za měsíc září a říjen 2013 byla žalobkyni vyplacena. Rovněž tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na náhradu platu za den 16. 12. 2021, neboť tento den již byla žalobkyně zařazena zpět do zaměstnání a náležel jí za tento den plat. Soud I. stupně tedy zcela správně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu platu za dobu od 29. 8. 2013 do 31. 10. 2013 a za den 16. 12. 2021 nevznikl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Pokud jde o nárok na náhradu platu za listopad 2013 a prosinec 2013, pak s ohledem na přechodná ust. § 3028 odst. 3 o. z. je třeba promlčení těchto dílčích nároků posoudit dle obč. zák., kdy dle § 101 obč. zák. byla promlčecí doba 3letá, přičemž tato začne běžet okamžikem, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno. Pro dílčí nároky na náhradu platu za leden 2014 až do prosince 2019 je třeba ohledně promlčení postupovat dle o. z., kdy tyto dílčí nároky se opět promlčují v obecné 3leté promlčecí lhůtě dle § 629 odst. 1 o. z., a to dle § 619 odst. 1 o. z. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle právní teorie i judikatury běží promlčecí doba od splatnosti každé jednotlivé měsíční náhrady mzdy (platu), aniž by přitom bylo významné, zda v té době již bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V tomto směru lze odkázat na právní teorii, např. DRÁPAL, Ljubomír. § 69 [Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 468.: „Právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle § 64 zák. práce [red.: nyní podle § 72 ZPr] platnost rozvazovacího právního úkonu [red.: nyní právního jednání], jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy (§ 10 a 19 zákona o mzdě) [red.: nyní jde o § 141 ZPr]. Promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té době již bylo v řízení podle § 64 zák. práce [red.: nyní podle § 72 ZPr] o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu [red.: nyní právního jednání] rozhodnuto.“ Dále odvolací soud poukazuje na poměrně aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"spisová značka","anonStyle":"ANON"},{"text":", v němž se dovolací soud zabýval i otázkou splatnosti náhrady mzdy/platu, v němž shrnul následující právní závěry: „Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává právní názor, že k prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – rovněž v pracovněprávních vztazích vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117/2015 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2217/2020).“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Odvolací soud tedy konstatuje, že právo na náhradu mzdy/platu může být poprvé vykonáno poté, co se stalo splatným. Odvolací soud tedy zásadně nesouhlasí s právním názorem žalobkyně, že právo na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zák. práce není možné uplatnit u soudu před pravomocným rozhodnutím soudu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Tento právní závěr není správný, když je zcela běžné, že žalobci jakožto zaměstnanci podávají žalobu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru a v ní se současně domáhají i náhrady mzdy/platu, jež se staly již v té době splatnými, nebo podají žaloby na náhrady mzdy/platu samostatně, a to v době kdy se vede řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru právě z důvodu, aby se tak vyhnuli promlčení svých mzdových/platových nároků. Pokud jde o splatnost náhrady platu v daném případě, pak po zopakování důkazu platovým výměrem ze dne 28. 5. 2009 a jeho výkladem je zřejmé, že byla sjednána splatnost platu 12. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl žalobkyni jakožto zaměstnanci nárok na plat. Jelikož byla žaloba podána až dne 18. 1. 2023, jsou promlčeny nároky na náhradu platu za období do prosince 2019 včetně a v tomto směru je závěr soudu I. stupně zcela správný.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem I. stupně shledal, že námitka promlčení není v daném případě v rozporu s dobrými mravy či by se jednalo o zneužití práva na straně žalovaného. V tomto směru lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil například v nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14: „Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Nejvyšší soud se k otázce, kdy je možné považovat námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, vyjádřil například v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022: „Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Je přitom nutné zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 OdpŠk je dána k dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. V posuzovaném případě lze jednoznačně konstatovat, že to byla sama žalobkyně, kdo zavinil uplynutí promlčecí doby/lhůty, neboť tato, byť zastoupena advokátkou, nepodala žalobu na náhradu platu včas, tj. tak, aby zabránila uplynutí promlčecí doby. Jednání žalovaného spočívající ve vznesení námitky promlčení u ústního jednání u soudu nelze považovat za zneužití práva či rozpor s dobrými mravy, neboť námitka promlčení je účinná pouze tehdy, namítne-li dlužník promlčení vůči soudu. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani fakt, že spolu účastníci mimosoudně jednali, nadto žalovaný navíc v dopisu ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" ze dne 1. 2. 2022 vyjádřil jednak nesouhlas s variantami žalobkyně ohledně výše náhrady platu, kdy její nároky považoval za nadhodnocené a výslovně uvedl, že jako podklad pro mimosoudní jednání by měla být výše náhrady platu za období 6 měsíců, jednak výslovně žalobkyni upozornil na fakt, že i případná dohoda by podléhala schválení ","anonStyle":"NONE"},{"text":"orgán","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", kdy není možné předvídat, jaký tato k dohodě zaujme postoj. Bylo tedy na žalobkyni, aby si řádně hájila svá práva. Na rozpor s dobrý mravy pak nemá vliv ani délka soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi, a to právě pro skutečnost, že žalobkyni ničeho nebránilo podat během řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobu na náhradu platu, přičemž žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by žalovaný v tomto směru žalobkyni od podání žaloby na náhradu platu jakkoli odrazoval či naopak sliboval úhradu poté, co bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi. Naopak žalobkyně tvrdila, že žalovaný na opakované výzvy k úhradě náhrady platu nereagoval, tedy žalovaný dával svůj negativní postoj jednoznačně najevo. Za této situace tak zavinění uplynutí promlčecí lhůty/doby leží jednoznačně na žalobkyni.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Výše uvedené právní závěry týkající se otázky promlčení a souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy pak lze vztáhnout i na nárok žalobkyně týkající se náhrady na příspěvek na penzijní připojištění, když v tomto směru nelze právnímu posouzení soudu I. stupně ničeho vytknout.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. Nedůvodné shledal odvolací soud i námitky týkající se procesních vad řízení. Pokud jde o námitku týkající se podezření, že se na rozhodnutí soudu I. stupně mohla podílet i jiná osoba, neboť předsedkyně senátu v průběhu porady opustila jednací místnost, pak toto tvrzení žalobkyně je ryze spekulativní, když v rámci porady senátu nelze upřít členům senátu možnost opustit jednací místnost z důvodu zdravotní (biologické) potřeby. Dle odvolacího soudu je zásadní, že poradě senátu nebyla přítomna jiná osoba než členové senátu rozhodujícího danou věc.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Odvolací soud proto postupem dle § 219 odst. 1 o. s. ř. napadený výrok o věci samé II jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok III rozsudku. Ve vztahu k nákladovému výroku III odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalobkyně týkající nezohlednění poměru úspěchu a neúspěchu účastníků, když ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 29 je zřejmé, že soud I. stupně míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků řízení zohlednil. Soud I. stupně výslovně uvedl, že v řízení byl v rozsahu 76,4% úspěšný žalovaný, tudíž mu přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 52,8 %, což je zcela v souladu s právní teorií i praxí, kdy v tomto směru lze odkázat např. BÍLÝ, Martin. § 142 [Náhrada podle úspěchu]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6.: „Jestliže úspěch účastníka není úplný, pak se náhrada nákladů poměrně rozdělí nebo se náhrada nepřizná nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali o víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží. Protože nemá smysl, aby si náklady platili navzájem, část, která se překrývá, se odpočte. Uvedeno na příkladu – žaloba zní na 100 000 Kč, vysouzeno je 80 000 Kč. V 80 % je žalobce úspěšný, ve 20 % neúspěšný (a tedy úspěšný žalovaný). Pak matematicky 80 % nákladů hradí žalovaný žalobci a 20 % nákladů hradí žalobce žalovanému. Obojí se odečte navzájem (80 % – 20 % = 60 %).“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Konečně pokud jde o námitku týkající se odlišného ústního a písemného odůvodnění nákladového výroku III, pak z obsahu spisu (včetně zvukového záznamu z ústního jednání ze dne 27. 9. 2024) se podává, že se soud I. stupně tohoto procesního pochybení skutečně dopustil. Dle odvolacího soudu však v daném případě nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v daném případě je toto procesní pochybení ve prospěch žalobkyně, jelikož v písemném vyhotovení rozsudku soud I. stupně správně přiznal žalovanému jakožto statutárnímu městu právo na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., žalovaný se proti tomuto výroku o nákladech řízení III neodvolal, tedy jej akceptoval, a bylo by tak v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení napadený nákladový výrok rušit. Nadto za situace, že soud I. stupně odůvodnil nákladový výrok v písemné formě správně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v této fázi řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Náklady žalovaného spočívají v paušální náhradě za 3 úkony nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast při jednání u odvolacího soudu dne 2. 7. 2025), vždy ve výši 300 Kč/úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":13,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č.j. , spisová značka, , uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 569 932,80 Kč a částku 21 855 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 845 665,20 Kč a částky 67 890 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 634 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby ohledně části příspěvku na penzijní připojištění domáhala zaplacení náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 16. 12. 2021 celkem ve výši 2 415 598 Kč a na náhradě příspěvku za penzijní připojištění za období od 1. 12. 2013 do 15. 12. 2021 celkem ve výši 89 745 Kč (96,5 měsíce x 930 Kč). Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 29. 7. 2008 pracovní poměr na dobu neurčitou, s dnem nástupu do práce dne 1. 9. 2008, dopisem ze dne 20. 8. 2013 byla žalobkyni dána výpověď pro nadbytečnost žalobkyně, tato s výpovědí nesouhlasila a dne 29. 8. 2013 žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobou podanou dne 17. 12. 2013 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi, žalobě bylo vyhověno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2021, č.j. , spisová značka, , jímž byly změněny zamítavé rozsudky nižších soudů. Dne 16. 12. 2021 zařadil žalovaný žalobkyni zpět do pracovního poměru. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky opakovaně dne 17. 12. 2021, dne 30. 12. 2021 a dne 23. 1. 2022. Dne 16. 3. 2022 strany neúspěšně jednaly o mimosoudním vyřešení sporu. Žalobkyně následně k moderaci nárokované částky a k námitce promlčení uvedla, že v době výpovědi jí bylo 62 let a bylo pro ni těžší získat novou práci. Nadto měla informace, že může dojít ke změně u žalovaného a žalobkyně bude zpět přijata do zaměstnání. Žalobkyně vedena touto nadějí do jiné práce váhala nastoupit. K námitce promlčení uvedla, že délku řízení o neplatnosti výpovědi nezavinila, a proto by k námitce promlčení nemělo být přihlédnuto.3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když má žalobu za neurčitou, neboť žalobkyně neuvedla, jak dospěla k žalované částce, ani průměrný výdělek, ze kterého byla částka vypočtena. Pracovní poměr žalobkyně měl dle dané výpovědi skončit dne 31. 10. 2013, žalovaný proto veškeré povinnosti vůči žalobkyni plnil nejméně do 31. 10. 2013, tj. vyplácel plat a uspokojoval veškeré nároky žalobkyně. Žalovaný navrhl moderaci nárokované částky dle § 69 odst. 2 zák. práce, neboť žalobkyně s ohledem na své vzdělání mohla v , adresa,  vykonávat jinou práci odpovídající jejímu vzdělání a zkušenostem za srovnatelné či lepší finanční ohodnocení. Na ústním jednání soudu I. stupně dne 28. 5. 2024 vznesl žalovaný námitku promlčení ve vztahu k nárokům žalobkyně starších 3 let zpětně od podání žaloby. Nárok na náhradu platu za prvních 6 měsíců je promlčen a nepromlčená část by z důvodu moderace neměla být žalobkyni přiznána. Výše moderace dosud nepromlčeného nároku dle žalovaného závisí na výši starobního důchodu žalobkyně, který po celou dobu pobírala a na úvaze soudu. Žalovaný však nedisponuje konkrétní nabídkou práce určenou žalobkyni, kterou žalobkyně nepřijala.4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil skutková zjištění uvedená pod body 4 až 13 odůvodnění rozsudku, zejména týkající se platového zařazení žalobkyně, odpracovaných hodin a vyplaceného platu žalobkyni žalovaným ve 3. čtvrtletí 2013, dále ohledně trvání a úhrad penzijního připojištění včetně úhrad příspěvku na penzijní připojištění hrazeného žalovaným, ohledně mimosoudního jednání stran ve vztahu k žalobkyní požadované náhradě platu a ohledně vzdělání žalobkyně a její pracovní historie, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Po právní stránce dospěl k závěru, že žalobkyni v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru vznikl dle § 69 odst. 1 zák. práce nárok na náhradu platu, a to po uplynutí výpovědní doby, tj od 1. 11. 2013. Pokud se žalobkyně domáhá náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 31. 10. 2013, pak z provedeného dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaný v tomto období žalobkyni náhradu platu vyplatil, tudíž v tomto rozsahu byl nárok nedůvodný. Soud I. stupně se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou v průběhu řízení žalovaným a shledal, že s ohledem na podání žaloby (dne 18. 1. 2023) jsou promlčeny nároky na náhradu platu až do prosince 2019 včetně a náhradu příspěvku na penzijní připojištění od prosince 2013 do prosince 2019 včetně. Konkrétně soud I. stupně ohledně nároku žalobkyně na náhradu platu od 29. 8. 2013 do 31. 11. 2013 postupoval podle ust. § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o. z.“) a dle ust. § 3036 o. z., neboť nárok žalobkyně za toto období vznikl před účinností o. z. a posoudil tento právní vztah zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.“). Co se týče nároku žalobkyně na náhradu platu za období od 1. 12. 2013 do 16. 12. 2021, zde soud postupoval podle § 609 věta prvá o. z. ve spojení s ust. § 629 odst. 1 o. z. a § 610 odst. 1 o. z. Pokud jde o příspěvek na penzijní připojištění, postupoval soud I. stupně dle § 3028 odst. 1, 2, 3 o. z. a dle ust. § 3036 o. z., neboť právní vztah mezi účastníky ohledně penzijního připojištění byl ujednán a hrazen žalovaným nejpozději v roce 2012, tudíž tento právní vztah včetně promlčení posuzoval dle obč. zák. Soud I. stupně neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni ničeho nebránilo podat žalobu na náhradu platu či dalších nároků dříve, kdy nemusela vyčkávat na konečné rozhodnutí o žalobě na neplatnost výpovědi či na výsledek mimosoudního jednání, a to tak, aby nároky s ohledem na promlčecí lhůtu nebyly promlčeny. Dále se soud I. stupně ve vztahu k nepromlčené části nároků žalobkyně na náhradu platu zabýval otázkou moderace náhrady platu dle § 69 odst. 2 zák. práce, kdy dospěl k závěru, že žalovaný přes poučení soudem I. stupně dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení a důkazní, že by žalobkyně bezdůvodně odmítla či bezdůvodně nevyužila pracovní nabídku, proto návrh na moderaci shledal nedůvodným. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný je povinný poskytnout žalobkyni náhradu platu za nepromlčené období ve výši uvedené v tabulce pod bodem 25 odůvodnění rozsudku odpovídající součinu průměrného hodinového výdělku (v rozhodném období 3. čtvrtletí 2013) ve výši 144,80 Kč a fondu pracovní doby v celkové výši 569 932,80 Kč a ve zbývající části ve výši 1 845 665,20 Kč žalobu s ohledem na námitku promlčení a skutečnost, že žalobkyně již dne 16. 12. 2021 nastoupila zpět do zaměstnání k žalovanému, zamítl, neboť za den 16. 12. 2021 žalobkyni již náhrada platu nenáleží. Ohledně nároku na příspěvek na penzijní připojištění soud I. stupně shrnul, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu za celkem 23,5 měsíce, tj. leden 2020 až polovinu prosince 2021, tj. celkem 21 855 Kč a ve zbývajícím rozsahu co do částky 67 890 Kč nárok zamítl.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když přiznal žalovanému náhradu nákladů v rozsahu 52,8 % (76,4 % - 23,6 %), přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaným je statutární město, shledal náklady na právní zastoupení advokátem neúčelně vynaloženými, v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, a vyšel z paušální náhrady nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb.6. Žalobkyně podala včasné a přípustné odvolání proti zamítavému výroku II a nákladovému výroku III, jak upřesnila u ústního jednání odvolacího soudu, a to z důvodu nesprávnosti po skutkové a právní stránce a nesprávného postupu soudu I. stupně spočívajícím ve vadách řízení. Žalobkyně namítá odlišné ústní odůvodnění vyhlášeného rozsudku oproti písemnému odůvodnění, a to ve vztahu k nákladovému výroku, kdy při ústním odůvodnění byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení žalovaného dle advokátního tarifu, přičemž v písemném odůvodnění rozsudku se tato povinnost proměnila pouze na náhradu nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., kdy k důkazu navrhla zvukový záznam z ústního jednání z vyhlášení rozsudku. Dle žalobkyně tímto postupem došlo jednak k porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., jednak výše uvedené zpochybňuje důvěryhodnost ve věci rozhodujícího senátu. Dále namítá, že při ústním odůvodnění nákladového výroku soud I. stupně konstatoval, že zohlední míru úspěchu a neúspěchu stran, avšak povinnost k náhradě nákladů řízení byla dána toliko žalobkyni. Konečně namítá podezření, že u závěrečné porady senátu mohla být přítomna nepříslušná osoba, neboť předsedkyně senátu v průběhu porady senátu opustila jednací místnost se složkou spisu a vrátila se zpět za více než 10 minut, kdy tento svůj postup nijak nezdůvodnila. Ve vztahu k věci samé žalobkyně nesouhlasí s posouzením námitky promlčení, když ze strany žalovaného jde o zneužití práva a soud I. stupně měl přihlédnout k § 8 o. z., neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, a to s ohledem na zjištěné okolnosti a dlouhodobý postoj žalovaného. Žalobkyně má za to, že aplikace obecné promlčecí doby na její případ, jak učinil soud I. stupně, je nemístná a nelze ani přijmout tvrzení, že žalobkyni ničeho nebránilo podat žalobu na náhradu platu či dalších nároků před rozhodnutím soudů o žalobě na určení neplatnosti výpovědi. Pokud by žalobkyně uplatnila nárok před právní mocí rozsudku o neplatnosti skončení pracovního poměru, pak by žaloba byla dána předčasně a měla být soudem z tohoto důvodu odmítnuta, když postup soudu spočívající v přerušení řízení není odůvodnitelný, ani nevyplývá z procesních předpisů. Soud I. stupně se nikterak nezabýval relevantní argumentací žalobkyně týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, kdy tato začala běžet až tehdy, mohlo-li být právo vykonáno poprvé. V tomto směru zdůraznila, že neexistuje zvláštní promlčecí lhůta pro pracovněprávní nároky. Žalobkyně má za to, že není dán veřejný zájem na tom, aby se postižený zaměstnanec mohl domáhat příslušných nároků dle § 69 zák. práce jen po určitou dobu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že toto je nedůvodné a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Pokud jde o nesoulad vyhlášeného a písemného znění rozsudku, pak nejde o vadu řízení, neboť nákladový výrok představuje relativně samostatnou část rozhodnutí, kdy odchýlení se týká je výše přiznaných nákladů, nikoli toho, jakému z účastníků náleží. Předmětný rozdíl pak nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být konstatováno porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. či dokonce vadu řízení dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Není pravdou, že by soud I. stupně ve vztahu k nákladovému výroku nezohlednil míru úspěchu a neúspěchu stran, neboť určil nárok žalovaného na náhradu ve výši 52,8 % vynaložených nákladů. Úvaha žalobkyně o zásahu třetí osoby do rozhodnutí je ničím nepodloženou spekulací, z ničeho nelze dovodit, že by předsedkyně senátu v době své nepřítomnosti kohokoli kontaktovala. Pokud žalobkyně zdůraznila, že předsedkyně senátu svou nepřítomnost „stranám ani později nevysvětlila“, pak žádný z účastníků v tomto směru vysvětlení nežádal. Ve vztahu k námitce promlčení soud I. stupně podrobným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o částečném promlčení nároků, přičemž v rámci tohoto odůvodnění se soud I. stupně vypořádal i s námitkou žalobkyně o údajném zneužití práva. Argumentace žalobkyně, že právo na náhradu platu nemohla u soudu uplatnit dříve, je lichá, neboť je zcela běžné, že žalobci podávají žaloby na náhradu platu, u kterého hrozí promlčení, v průběhu trvání řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru. Bylo čistě na žalobkyni, která byla navíc po celou dobu zastoupena advokátkou, aby postupovala takovým způsobem, že zamezí promlčení. Žalobkyně již nadto před podáním této žaloby podala určovací žalobu na uložení povinnosti sdělit žalobkyni výši průměrného výdělku žalobkyně, kdy následně vzala tuto žalobu zpět. Žalovaný souhlasí s žalobkyní v tom, že zák. práce žádnou specifickou promlčecí lhůtu nestanoví, a proto je třeba se řídit obecnou úpravou v občanském zákoníku, jak učinil i soud I. stupně.8. Žalobkyně u ústního jednání odvolacího soudu ve vztahu k námitce promlčení a jejímu rozporu s dobrými mravy doplnila, že spatřuje postup žalovaného jakožto zaměstnavatele za zneužívající postavení zaměstnavatele, kdy je třeba přihlížet i k dopisu žalovaného ze dne 1. 2. 2022, v němž nebyla žádná zmínka o promlčení nároku, tento se týkal pouze způsobu výpočtu platu a reakce na údajně nadhodnocený nárok žalobkyně. Dále je třeba přihlížet k tomu, že žalobkyně se prakticky 9 až 10 let neúspěšně soudila se zaměstnavatelem, který projevoval přezíravý postoj, ačkoli žalobkyně měla zájem o práci. Opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě platu ve smyslu § 69 zák. práce, na což žalovaný v rozporu se svými povinnostmi nereagoval, kdy žalovaný jí mohl vyplácet náhradu platu již od roku 2013 s tím, že v případě neúspěchu žalobkyně s žalobou o neplatnost výpovědi, by tato musela vrátit vyplacené částky včetně úroků. Dále žalobkyně k dotazu odvolacího soudu upřesnila, že nenamítá podjatost předsedkyně senátu soudu I. stupně, pouze poukázala na fakt, že tato odešla z jednací síně během porady senátu.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.10. Dopisem , orgán,  , adresa,  ze dne 1. 2. 2022 má odvolací soud za prokázané, že tímto bylo reagováno na dopis žalobkyně ze dne 23. 1. 2022 s tím, že žalobkyni bylo sděleno následující. , orgán,  , adresa,  (dále jen „, orgán, “) sdělil, že má zájem na mimosoudním vyřešení záležitosti žalobkyně a je připraven k takovému řešení poskytnout součinnost s tím, že uzavření celé věci bez ingerence soudu by bylo výhodné pro obě strany. V dopise ze dne 14. 1. 2022 , orgán,  odmítl nároky žalobkyně vyčíslené a blíže specifikované jako varianty 1 a 2, kdy určení výše takto požadovaných nároků vychází za období celých 8 let pracovního poměru žalobkyně (2013-2021). Takto provedený výpočet požadované částky však , orgán,  považuje za nadhodnocený, a proto muselo být stanovisko k oběma variantám negativní. , orgán,  má za to, že jako referenční podklad pro mimosoudní jednání je třeba použít výši nároku na náhradu platu určenou v souladu s § 69 odst. 2 zák. práce, tj. z výše náhrady platu náležející žalobkyni za období 6 měsíců. O konkrétní výši vypořádání je , orgán,  připraven jednat, nicméně upozorňuje na fakt, že konečné schválení mimosoudní dohody podléhá souhlasu , orgán,  , adresa, , jejíž závěry není možné s jistotou předvídat. Při specifikaci návrhu žalobkyně by měla být zohledněna platná právní úprava týkající se náhrady platu, tento požadavek pak v případě varianty 1 a 2 nebyl nikterak zohledněn. Za popsané situace považuje , orgán,  za nadbytečné se zabývat tím, jaká konkrétní výše výdělku žalobkyni měla ujít za posledních 8 let, když výši této částky nelze považovat za rozhodnou.11. Platovým výměrem ze dne 28. 5. 2009 má odvolací soud ohledně splatnosti platu za prokázané následující: „Termín výplaty je 12. den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat nebo některou jeho složku. Připadne-li výplatní termín na den pracovního klidu, je plat splatný v nejbližším předchozím pracovním dnu.“ Žalobkyně pak u ústního jednání odvolacího soudu potvrdila, že byť následně došlo ke změně platového výměru ohledně výše částek, nedošlo ke změně ohledně data splatnosti platu.12. Výše uvedené listinné důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Odvolací soud pro nadbytečnost zamítl doplnění dokazování obsahem zvukového záznamu z jednání soudu I. stupně ze dne 27. 9. 2024, neboť tento je součástí spisu, který je odvolacímu soudu znám.13. Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval dokazování, konstatuje, že soud I. stupně ve věci samé učinil správná skutková zjištění a po právní stránce věc zcela správně posoudil. V daném případě se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady platu za období od 29. 8. 2013 do 16. 12. 2021 v celkové výši 2 415 598 Kč a náhrady příspěvku za penzijní připojištění za období od 1. 12. 2013 do 15. 12. 2021 v celkové výši 89 745 Kč, přičemž žalobu k soudu I. stupně podala dne 18. 1. 2023. Pokud jde o nárok na náhradu platu, pak mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 20. 8. 2013 výpověď z pracovního poměru, žalobkyně následně dopisem ze dne 29. 8. 2013 sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž následně byla předmětná výpověď z pracovního poměru pravomocně shledána neplatnou a žalobkyně byla dnem 16. 12. 2021 opětovně zařazena do zaměstnání u žalovaného. Za této situace tak mohl nárok na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zák. práce vzniknout až po dni, kdy měl pracovní poměr skončit, tj. až dnem 1. 11. 2013, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že náhrada platu z titulu překážek v práci na straně žalovaného za měsíc září a říjen 2013 byla žalobkyni vyplacena. Rovněž tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na náhradu platu za den 16. 12. 2021, neboť tento den již byla žalobkyně zařazena zpět do zaměstnání a náležel jí za tento den plat. Soud I. stupně tedy zcela správně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu platu za dobu od 29. 8. 2013 do 31. 10. 2013 a za den 16. 12. 2021 nevznikl.14. Pokud jde o nárok na náhradu platu za listopad 2013 a prosinec 2013, pak s ohledem na přechodná ust. § 3028 odst. 3 o. z. je třeba promlčení těchto dílčích nároků posoudit dle obč. zák., kdy dle § 101 obč. zák. byla promlčecí doba 3letá, přičemž tato začne běžet okamžikem, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno. Pro dílčí nároky na náhradu platu za leden 2014 až do prosince 2019 je třeba ohledně promlčení postupovat dle o. z., kdy tyto dílčí nároky se opět promlčují v obecné 3leté promlčecí lhůtě dle § 629 odst. 1 o. z., a to dle § 619 odst. 1 o. z. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle právní teorie i judikatury běží promlčecí doba od splatnosti každé jednotlivé měsíční náhrady mzdy (platu), aniž by přitom bylo významné, zda v té době již bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V tomto směru lze odkázat na právní teorii, např. DRÁPAL, Ljubomír. § 69 [Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 468.: „Právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle § 64 zák. práce [red.: nyní podle § 72 ZPr] platnost rozvazovacího právního úkonu [red.: nyní právního jednání], jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy (§ 10 a 19 zákona o mzdě) [red.: nyní jde o § 141 ZPr]. Promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té době již bylo v řízení podle § 64 zák. práce [red.: nyní podle § 72 ZPr] o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu [red.: nyní právního jednání] rozhodnuto.“ Dále odvolací soud poukazuje na poměrně aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. , spisová značka, , v němž se dovolací soud zabýval i otázkou splatnosti náhrady mzdy/platu, v němž shrnul následující právní závěry: „Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává právní názor, že k prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – rovněž v pracovněprávních vztazích vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117/2015 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2217/2020).“15. Odvolací soud tedy konstatuje, že právo na náhradu mzdy/platu může být poprvé vykonáno poté, co se stalo splatným. Odvolací soud tedy zásadně nesouhlasí s právním názorem žalobkyně, že právo na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zák. práce není možné uplatnit u soudu před pravomocným rozhodnutím soudu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Tento právní závěr není správný, když je zcela běžné, že žalobci jakožto zaměstnanci podávají žalobu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru a v ní se současně domáhají i náhrady mzdy/platu, jež se staly již v té době splatnými, nebo podají žaloby na náhrady mzdy/platu samostatně, a to v době kdy se vede řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru právě z důvodu, aby se tak vyhnuli promlčení svých mzdových/platových nároků. Pokud jde o splatnost náhrady platu v daném případě, pak po zopakování důkazu platovým výměrem ze dne 28. 5. 2009 a jeho výkladem je zřejmé, že byla sjednána splatnost platu 12. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl žalobkyni jakožto zaměstnanci nárok na plat. Jelikož byla žaloba podána až dne 18. 1. 2023, jsou promlčeny nároky na náhradu platu za období do prosince 2019 včetně a v tomto směru je závěr soudu I. stupně zcela správný.16. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem I. stupně shledal, že námitka promlčení není v daném případě v rozporu s dobrými mravy či by se jednalo o zneužití práva na straně žalovaného. V tomto směru lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil například v nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14: „Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Nejvyšší soud se k otázce, kdy je možné považovat námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, vyjádřil například v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022: „Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Je přitom nutné zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 OdpŠk je dána k dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).“17. V posuzovaném případě lze jednoznačně konstatovat, že to byla sama žalobkyně, kdo zavinil uplynutí promlčecí doby/lhůty, neboť tato, byť zastoupena advokátkou, nepodala žalobu na náhradu platu včas, tj. tak, aby zabránila uplynutí promlčecí doby. Jednání žalovaného spočívající ve vznesení námitky promlčení u ústního jednání u soudu nelze považovat za zneužití práva či rozpor s dobrými mravy, neboť námitka promlčení je účinná pouze tehdy, namítne-li dlužník promlčení vůči soudu. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani fakt, že spolu účastníci mimosoudně jednali, nadto žalovaný navíc v dopisu , orgán,  ze dne 1. 2. 2022 vyjádřil jednak nesouhlas s variantami žalobkyně ohledně výše náhrady platu, kdy její nároky považoval za nadhodnocené a výslovně uvedl, že jako podklad pro mimosoudní jednání by měla být výše náhrady platu za období 6 měsíců, jednak výslovně žalobkyni upozornil na fakt, že i případná dohoda by podléhala schválení , orgán,  , adresa, , kdy není možné předvídat, jaký tato k dohodě zaujme postoj. Bylo tedy na žalobkyni, aby si řádně hájila svá práva. Na rozpor s dobrý mravy pak nemá vliv ani délka soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi, a to právě pro skutečnost, že žalobkyni ničeho nebránilo podat během řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobu na náhradu platu, přičemž žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by žalovaný v tomto směru žalobkyni od podání žaloby na náhradu platu jakkoli odrazoval či naopak sliboval úhradu poté, co bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi. Naopak žalobkyně tvrdila, že žalovaný na opakované výzvy k úhradě náhrady platu nereagoval, tedy žalovaný dával svůj negativní postoj jednoznačně najevo. Za této situace tak zavinění uplynutí promlčecí lhůty/doby leží jednoznačně na žalobkyni.18. Výše uvedené právní závěry týkající se otázky promlčení a souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy pak lze vztáhnout i na nárok žalobkyně týkající se náhrady na příspěvek na penzijní připojištění, když v tomto směru nelze právnímu posouzení soudu I. stupně ničeho vytknout.19. Nedůvodné shledal odvolací soud i námitky týkající se procesních vad řízení. Pokud jde o námitku týkající se podezření, že se na rozhodnutí soudu I. stupně mohla podílet i jiná osoba, neboť předsedkyně senátu v průběhu porady opustila jednací místnost, pak toto tvrzení žalobkyně je ryze spekulativní, když v rámci porady senátu nelze upřít členům senátu možnost opustit jednací místnost z důvodu zdravotní (biologické) potřeby. Dle odvolacího soudu je zásadní, že poradě senátu nebyla přítomna jiná osoba než členové senátu rozhodujícího danou věc.20. Odvolací soud proto postupem dle § 219 odst. 1 o. s. ř. napadený výrok o věci samé II jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok III rozsudku. Ve vztahu k nákladovému výroku III odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalobkyně týkající nezohlednění poměru úspěchu a neúspěchu účastníků, když ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 29 je zřejmé, že soud I. stupně míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků řízení zohlednil. Soud I. stupně výslovně uvedl, že v řízení byl v rozsahu 76,4% úspěšný žalovaný, tudíž mu přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 52,8 %, což je zcela v souladu s právní teorií i praxí, kdy v tomto směru lze odkázat např. BÍLÝ, Martin. § 142 [Náhrada podle úspěchu]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6.: „Jestliže úspěch účastníka není úplný, pak se náhrada nákladů poměrně rozdělí nebo se náhrada nepřizná nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali o víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží. Protože nemá smysl, aby si náklady platili navzájem, část, která se překrývá, se odpočte. Uvedeno na příkladu – žaloba zní na 100 000 Kč, vysouzeno je 80 000 Kč. V 80 % je žalobce úspěšný, ve 20 % neúspěšný (a tedy úspěšný žalovaný). Pak matematicky 80 % nákladů hradí žalovaný žalobci a 20 % nákladů hradí žalobce žalovanému. Obojí se odečte navzájem (80 % – 20 % = 60 %).“21. Konečně pokud jde o námitku týkající se odlišného ústního a písemného odůvodnění nákladového výroku III, pak z obsahu spisu (včetně zvukového záznamu z ústního jednání ze dne 27. 9. 2024) se podává, že se soud I. stupně tohoto procesního pochybení skutečně dopustil. Dle odvolacího soudu však v daném případě nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v daném případě je toto procesní pochybení ve prospěch žalobkyně, jelikož v písemném vyhotovení rozsudku soud I. stupně správně přiznal žalovanému jakožto statutárnímu městu právo na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., žalovaný se proti tomuto výroku o nákladech řízení III neodvolal, tedy jej akceptoval, a bylo by tak v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení napadený nákladový výrok rušit. Nadto za situace, že soud I. stupně odůvodnil nákladový výrok v písemné formě správně.22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v této fázi řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Náklady žalovaného spočívají v paušální náhradě za 3 úkony nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast při jednání u odvolacího soudu dne 2. 7. 2025), vždy ve výši 300 Kč/úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:MSPH:2025:23.Co.174.2025.172","publishedAt":"2026-10-26","decisionAt":"2025-07-02","caseNumber":{"senate":23,"registry":"Co","index":174,"year":2025,"pageNumber":172},"solver":{"titlesBefore":"JUDr.","firstName":"Jitka","lastName":"Denemarková","titlesAfter":"","function":"předsedkyně senátu"},"courtCode":"MSPH","caseResultType":["POTVRZENI"],"caseSubject":"o zaplacení částky 2 505 343 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. září 2024, č. j. 21 C 13/2023-120,","specialType":[],"affectedDocs":[{"caseNumber":{"senate":21,"registry":"C","index":13,"year":2023,"pageNumber":120},"affectedDate":"2024-09-27","courtCode":"OSPH01","affectedTypes":["CONFIRM"],"url":null}],"regulations":[{"paragraphNumber":"118a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"132","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"151","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"157","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"205","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"211","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"212","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"212a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"219","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"219a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"224","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"237","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"517","lexNumber":40,"lexYear":1964,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"32","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"64","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"69","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"141","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"69","lexNumber":418,"lexYear":2011,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"3028","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["PODJATOST"]},"styles":[{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":10,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":13,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false}]}