{"uuid":"43805fa5-f730-4524-83e1-06c898370393","header":[{"texts":[{"text":"Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"údaje o zástupci","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalovaného","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení částky 373 502,43 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":1,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 319 689,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 319 689,23 Kč za dobu od 17. 4. 2020 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Soud částečně zamítá žalobu co do:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) částky 53 813,20 Kč,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) kapitalizovaného úroku ve výši 11 202,46 Kč od 4. 4. 2017 do 28. 11. 2018,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 291,82 Kč od 4. 4. 2017 do 28. 11. 2018,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) úroku 8,9 % ročně z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) zákonného úroku z prodlení z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do 16. 4. 2020 ve výši 9 %,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"-) zákonného úroku z prodlení z částky 51 713,20 Kč za dobu od 17. 4. 2020 do zaplacení ve výši 9 %.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 3 734,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" pod ","anonStyle":"NONE"},{"text":"variabilní symbol","anonStyle":"ANON"},{"text":".","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"IV. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 319 689,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 319 689,23 Kč za dobu od 17. 4. 2020 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.\nII. Soud částečně zamítá žalobu co do:\n-) částky 53 813,20 Kč,\n-) kapitalizovaného úroku ve výši 11 202,46 Kč od 4. 4. 2017 do 28. 11. 2018,\n-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 291,82 Kč od 4. 4. 2017 do 28. 11. 2018,\n-) úroku 8,9 % ročně z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení,\n-) zákonného úroku z prodlení z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do 16. 4. 2020 ve výši 9 %,\n-) zákonného úroku z prodlení z částky 51 713,20 Kč za dobu od 17. 4. 2020 do zaplacení ve výši 9 %.\nIII. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 3 734,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol].\nIV. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s žalovaným dne 4. 4. 2017 společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o úvěru ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" v níž se ","anonStyle":"NONE"},{"text":"příjmení","anonStyle":"ANON"},{"text":" zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 5 495,41 Kč, a to počínaje dnem 26. 5. 2017, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 8,90 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy pak je Sazebník poplatků. Původní věřitelka svůj závazek splnila a dne 4. 4. 2017 úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu původní věřitelka využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, a prohlásila úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru dopisem ze dne 28. 11. 2018 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami zároveň. Žalovaný doposud svoji povinnost nesplnil a dlužný, splatný úvěr nezaplatil. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 371 402,43 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 11 202,46 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 2 100 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25. 2. 2020 ve výši 291,82 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 8,90 % p. a. z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni. Původní věřitelka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovaným v Žádosti klienta o ","anonStyle":"NONE"},{"text":"anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":" půjčku ze dne 3. 4. 2017, když žalovaný žádal o úvěr ve výši 400 000Kč. Žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti bylo individuální; v případě klienta podnikatele vychází banka z IncomeModelu; v tomto případě byl použit příjem ve výši 27 316,33 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti neměl v době podání žádosti žádné závazky. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že neměl v době podání žádosti žádné závazky. Po provedeném individuálním hodnocení banka žádosti vyhověla a schválila ","anonStyle":"NONE"},{"text":"anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":" půjčku ve výši 400 000 Kč s měsíční splátkou 5 045,41 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 4. 4. 2017 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala na jeho žádost poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 400 000 Kč s možností čerpání od téhož dne, který se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních anuitních splátkách ve výši 5 045,41 Kč, přičemž úrok činil 8,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 611 983,67 Kč Smluvní dokumentace hovoří o spotřebitelském úvěru a není z ní patrna žádná souvislost úvěru s podnikáním žalovaného (smlouva o úvěru, produktové podmínky, sazebník, vysvětlení pojmů, všeobecné produktové podmínky). Původní věřitelka skutečně částku 400 000 Kč dne 4. 4. 2017 převedla na běžný účet žalovaného, který pro něj vedla (výpis z úvěrového účtu ze dne 24. 4. 2017, l. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" smlouva o úvěru). V okamžiku podání žádosti o úvěr byl žalovaný zapsán v Živnostenském rejstříku jako fyzická osoba – podnikatel (výpis z živnostenského rejstříku). Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Jeho měsíční příjem určila jako dvanáctinu základu daně podle daňového přiznání. Jako životní náklady původní věřitelka zohlednila životní minimum, normativní náklady na bydlení a deklarované výdaje (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). V okamžiku požádání o úvěr neměl žalovaný v ČR žádný daňový nedoplatek. Úhrn příjmů ze samostatné činnosti za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, daň po slevách 0 Kč, část formuláře určenou pro manželku a dítě proškrtl (potvrzení finančního úřadu, daňové přiznání žalovaného za rok 2016). Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 114 172 Kč podle daňového přiznání, je svobodný, v pracovním poměru od 1. 8. 2013, má vlastní dům či byt, má 1 zdroj příjmu a celkový čistý měsíční příjem jako domácnost ve výši 50 000 Kč, přičemž je svým vlastním zaměstnancem (žádost o úvěr). Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou činí 319 689,23 Kč (platební historie, výpisy z úvěrového účtu). Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě doporučeně odeslané dne 3. 4. 2020, v níž žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění (předžalobní výzva, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné, až na vyjádření k posouzení úvěruschopnosti v tom smyslu, že bylo v souladu s vnitřními pravidly původní věřitelky. Tento důkaz soud pokládá za málo přesvědčivý, protože tvrzení původní věřitelky, že úvěruschopnost žalovaného ověřila způsobem souladným s vnitřními pravidly, bylo natolik neurčité, že jeho pravdivost nebylo možno – ani s přihlédnutím k ostatním důkazům – verifikovat. Navíc, jestliže daňový základ jako úhrn zisku ze samostatné činnosti žalovaného za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, není jasné, jak by mohl mít celkové čisté měsíční příjmy 50 000 Kč, jak uvedl ve své žádosti, jestliže neuvedl žádnou osobu žijící s ním ve společné domácnosti, měl mít jen 1 zdroj příjmů a v podstatě tvrdil, že je svým vlastním zaměstnancem. Soud tudíž jako nevěrohodný důkaz vyhodnotil i žádost o úvěr. Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu a výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém stavu. Dne 4. 4. 2017 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala na jeho žádost poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 400 000 Kč s možností čerpání od téhož dne, který se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních anuitních splátkách ve výši 5 045,41 Kč, přičemž úrok činil 8,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 611 983,67 Kč Smluvní dokumentace hovoří o spotřebitelském úvěru a není z ní patrna žádná souvislost úvěru s podnikáním žalovaného. Původní věřitelka skutečně částku 400 000 Kč dne 4. 4. 2017 převedla na běžný účet žalovaného, který pro něj vedla. V okamžiku podání žádosti o úvěr byl žalovaný zapsán v Živnostenském rejstříku jako fyzická osoba – podnikatel. Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Jeho měsíční příjem určila jako dvanáctinu základu daně podle daňového přiznání. Jako životní náklady původní věřitelka zohlednila životní minimum, normativní náklady na bydlení a deklarované výdaje. V okamžiku požádání o úvěr neměl žalovaný v ČR žádný daňový nedoplatek. Úhrn příjmů ze samostatné činnosti za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, daň po slevách 0 Kč, část formuláře určenou pro manželku a dítě proškrtl. Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 114 172 Kč podle daňového přiznání, je svobodný, v pracovním poměru od 1. 8. 2013, má vlastní dům či byt, má 1 zdroj příjmu a celkový čistý měsíční příjem jako domácnost ve výši 50 000 Kč, přičemž je svým vlastním zaměstnancem. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou činí 319 689,23 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem. Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě doporučeně odeslané dne 3. 4. 2020, v níž žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Je sice pravdou, že byl v okamžiku uzavření smlouvy podnikatelem (§ 420 odst. 1 o. z.), nicméně úvěr s jeho podnikáním žádnou zjevnou souvislost neměl. Spotřebitelem je v určité oblasti svého života každý člověk, tedy i každý podnikatel. (Srov. § 420 odst. 1 o. z., podle nějž je ten, kdo podniká, za podnikatele považován se zřetelem k této činnosti). Při svých ostatních aktivitách tedy podnikatelem není. Podnikatelem je vzásadě buďto ten, kdo skutečně podniká či samostatně vykonává povolání, anebo ten, kdo je zapsán do veřejného rejstříku určeného k evidenci podnikatelů. Právní status podnikatele tedy vyjadřuje určitou zvláštní kvalitu, díky které má právní význam i samostatně. Pojem spotřebitel naopak není samostatným, nýbrž párovým pojmem, protože nevyjadřuje žádnou zvláštní kvalitu. Používá se jen tam, kde na druhé straně závazku nebo jiné interakce stojí podnikatel. Tomu odpovídá řešení, kdy zjevná by měla být souvislost s podnikáním či samostatným výkonem povolání. Pokud není, je namístě osobu považovat za ne-podnikatele. V opačném případě by se podnikatel mohl absurdně vymlouvat, že jeho smluvní partner nemá právo na zesílenou„ spotřebitelskou“ ochranu, poněvadž při uzavírání smlouvy nebylo zjevné, že jedná bez souvislosti s vlastním podnikáním či výkonem svého povolání, takže je k němu nutno přistupovat jako k podnikateli. Tomu odpovídá § 5 odst. 1 a jej konkretizující § 433 odst. 1 o. z., kdy je poměrně evidentní, že aby na jednajícího bylo možno spravedlivě aplikovat přísný standard pro podnikatele, musí jako podnikatel viditelně vystupovat. Na takovém přístupu je založen např. i § 2158 odst. 1 o. z., podle kterého se zvláštní pravidla prodeje zboží v obchodě použijí jen tehdy, je-li prodávající podnikatelem a kupující nevystupuje zjevně také jako podnikatel.\u0002 Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008 – 115,„ tvrdí-li poskytovatel úvěru, že úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli, tak jak je definuje § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ale s podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, museli by být klienti ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tj. identifikačním číslem a místem podnikání) a nikoli jménem, rodným číslem a bydlištěm.“ Postrádá-li smluvní dokumentace jakoukoli indicii svědčící o přímé souvislosti úvěru s podnikáním žalovaného, je na něj tudíž nutno pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu výše zmíněného ustanovení o. z.\u0002 Původní věřitelka splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Především neodstranila rozpor v tvrzeních žalovaného o jeho měsíčních čistých příjmech; jednou ve své podstatě jako dvanáctiny částky 114 172 Kč, podruhé jako částky 50 000 Kč. Schválila úvěr s měsíční splátkou přes 5 000 Kč, ačkoli by měsíční čistý příjem žalovaného činil 9 514 Kč, pakliže by byly pravdivé informace z daňového přiznání. Nemluvě o tom, že v dané dvanáctině není zohledněno pojistné na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, natož životní minimum a normativní náklady bydlení. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by původní věřitelka prověřila běžný účet, který přitom sama pro žalovaného vedla. Nepředložila soudu výpisy z dlužnických databází, o nichž hovořila, a přestože ji soud nejprve korespondenčně, poté na jednání ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval k tomu, aby uvedla, jakým přesným způsobem úvěruschopnost žalovaného původní věřitelka analyzovala, setrvala na neurčitých tvrzeních o souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování, aniž by popsala, jak tyto strategie a principy prakticky vypadají, takže nebylo možno objektivně posoudit nejen to, zda byl bankou aplikovaný postup v souladu s takovými pravidly, ale ani to, zda tato pravidla odpovídala zákonu. Soud tudíž nakonec v tomto kontextu rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", C ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":", v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. Žalovanému tudíž v konečném důsledku vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ve výši 319 689,23 Kč (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení v předžalobní výzvě odeslané dne 3. 4. 2020, přičemž třetí pracovní den zde nastal 8. 4. 2020 a žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění. Za zákonem předvídanou lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) lze považovat lhůtu 7 dnů.\u0002 To znamená, že se pohledávka stala splatnou 16. 4. 2020 a že od 17. 4. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně nicméně požadovala 9 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. vzhledem k nezanedbatelné výši žalované částky.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 3 734,50 Kč jako rozdíl mezi částkou 18 675,50 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 14 941 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Ve výroku IV. soud využil pravomoci dané mu ustanovením § 151 odst. 6 o. s. ř, kdy o náhradě nákladů řízení teprve rozhodne samostatným usnesením","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s žalovaným dne 4. 4. 2017 společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] v níž se [příjmení] zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 5 495,41 Kč, a to počínaje dnem 26. 5. 2017, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 8,90 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy pak je Sazebník poplatků. Původní věřitelka svůj závazek splnila a dne 4. 4. 2017 úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu původní věřitelka využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, a prohlásila úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru dopisem ze dne 28. 11. 2018 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami zároveň. Žalovaný doposud svoji povinnost nesplnil a dlužný, splatný úvěr nezaplatil. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 371 402,43 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 11 202,46 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 2 100 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25. 2. 2020 ve výši 291,82 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 8,90 % p. a. z částky 371 402,43 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni. Původní věřitelka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovaným v Žádosti klienta o [anonymizováno] půjčku ze dne 3. 4. 2017, když žalovaný žádal o úvěr ve výši 400 000Kč. Žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti [právnická osoba] a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti bylo individuální; v případě klienta podnikatele vychází banka z IncomeModelu; v tomto případě byl použit příjem ve výši 27 316,33 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti neměl v době podání žádosti žádné závazky. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že neměl v době podání žádosti žádné závazky. Po provedeném individuálním hodnocení banka žádosti vyhověla a schválila [anonymizováno] půjčku ve výši 400 000 Kč s měsíční splátkou 5 045,41 Kč.\n2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.\n3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 4. 4. 2017 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala na jeho žádost poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 400 000 Kč s možností čerpání od téhož dne, který se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních anuitních splátkách ve výši 5 045,41 Kč, přičemž úrok činil 8,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 611 983,67 Kč Smluvní dokumentace hovoří o spotřebitelském úvěru a není z ní patrna žádná souvislost úvěru s podnikáním žalovaného (smlouva o úvěru, produktové podmínky, sazebník, vysvětlení pojmů, všeobecné produktové podmínky). Původní věřitelka skutečně částku 400 000 Kč dne 4. 4. 2017 převedla na běžný účet žalovaného, který pro něj vedla (výpis z úvěrového účtu ze dne 24. 4. 2017, l. [číslo] smlouva o úvěru). V okamžiku podání žádosti o úvěr byl žalovaný zapsán v Živnostenském rejstříku jako fyzická osoba – podnikatel (výpis z živnostenského rejstříku). Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Jeho měsíční příjem určila jako dvanáctinu základu daně podle daňového přiznání. Jako životní náklady původní věřitelka zohlednila životní minimum, normativní náklady na bydlení a deklarované výdaje (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). V okamžiku požádání o úvěr neměl žalovaný v ČR žádný daňový nedoplatek. Úhrn příjmů ze samostatné činnosti za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, daň po slevách 0 Kč, část formuláře určenou pro manželku a dítě proškrtl (potvrzení finančního úřadu, daňové přiznání žalovaného za rok 2016). Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 114 172 Kč podle daňového přiznání, je svobodný, v pracovním poměru od 1. 8. 2013, má vlastní dům či byt, má 1 zdroj příjmu a celkový čistý měsíční příjem jako domácnost ve výši 50 000 Kč, přičemž je svým vlastním zaměstnancem (žádost o úvěr). Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou činí 319 689,23 Kč (platební historie, výpisy z úvěrového účtu). Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě doporučeně odeslané dne 3. 4. 2020, v níž žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění (předžalobní výzva, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné, až na vyjádření k posouzení úvěruschopnosti v tom smyslu, že bylo v souladu s vnitřními pravidly původní věřitelky. Tento důkaz soud pokládá za málo přesvědčivý, protože tvrzení původní věřitelky, že úvěruschopnost žalovaného ověřila způsobem souladným s vnitřními pravidly, bylo natolik neurčité, že jeho pravdivost nebylo možno – ani s přihlédnutím k ostatním důkazům – verifikovat. Navíc, jestliže daňový základ jako úhrn zisku ze samostatné činnosti žalovaného za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, není jasné, jak by mohl mít celkové čisté měsíční příjmy 50 000 Kč, jak uvedl ve své žádosti, jestliže neuvedl žádnou osobu žijící s ním ve společné domácnosti, měl mít jen 1 zdroj příjmů a v podstatě tvrdil, že je svým vlastním zaměstnancem. Soud tudíž jako nevěrohodný důkaz vyhodnotil i žádost o úvěr. Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu a výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.\n4. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém stavu. Dne 4. 4. 2017 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala na jeho žádost poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 400 000 Kč s možností čerpání od téhož dne, který se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních anuitních splátkách ve výši 5 045,41 Kč, přičemž úrok činil 8,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 611 983,67 Kč Smluvní dokumentace hovoří o spotřebitelském úvěru a není z ní patrna žádná souvislost úvěru s podnikáním žalovaného. Původní věřitelka skutečně částku 400 000 Kč dne 4. 4. 2017 převedla na běžný účet žalovaného, který pro něj vedla. V okamžiku podání žádosti o úvěr byl žalovaný zapsán v Živnostenském rejstříku jako fyzická osoba – podnikatel. Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Jeho měsíční příjem určila jako dvanáctinu základu daně podle daňového přiznání. Jako životní náklady původní věřitelka zohlednila životní minimum, normativní náklady na bydlení a deklarované výdaje. V okamžiku požádání o úvěr neměl žalovaný v ČR žádný daňový nedoplatek. Úhrn příjmů ze samostatné činnosti za zdaňovací období kalendářního roku 2016 činil 114 172 Kč, daň po slevách 0 Kč, část formuláře určenou pro manželku a dítě proškrtl. Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 114 172 Kč podle daňového přiznání, je svobodný, v pracovním poměru od 1. 8. 2013, má vlastní dům či byt, má 1 zdroj příjmu a celkový čistý měsíční příjem jako domácnost ve výši 50 000 Kč, přičemž je svým vlastním zaměstnancem. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou činí 319 689,23 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem. Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě doporučeně odeslané dne 3. 4. 2020, v níž žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.\n5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Je sice pravdou, že byl v okamžiku uzavření smlouvy podnikatelem (§ 420 odst. 1 o. z.), nicméně úvěr s jeho podnikáním žádnou zjevnou souvislost neměl. Spotřebitelem je v určité oblasti svého života každý člověk, tedy i každý podnikatel. (Srov. § 420 odst. 1 o. z., podle nějž je ten, kdo podniká, za podnikatele považován se zřetelem k této činnosti). Při svých ostatních aktivitách tedy podnikatelem není. Podnikatelem je vzásadě buďto ten, kdo skutečně podniká či samostatně vykonává povolání, anebo ten, kdo je zapsán do veřejného rejstříku určeného k evidenci podnikatelů. Právní status podnikatele tedy vyjadřuje určitou zvláštní kvalitu, díky které má právní význam i samostatně. Pojem spotřebitel naopak není samostatným, nýbrž párovým pojmem, protože nevyjadřuje žádnou zvláštní kvalitu. Používá se jen tam, kde na druhé straně závazku nebo jiné interakce stojí podnikatel. Tomu odpovídá řešení, kdy zjevná by měla být souvislost s podnikáním či samostatným výkonem povolání. Pokud není, je namístě osobu považovat za ne-podnikatele. V opačném případě by se podnikatel mohl absurdně vymlouvat, že jeho smluvní partner nemá právo na zesílenou„ spotřebitelskou“ ochranu, poněvadž při uzavírání smlouvy nebylo zjevné, že jedná bez souvislosti s vlastním podnikáním či výkonem svého povolání, takže je k němu nutno přistupovat jako k podnikateli. Tomu odpovídá § 5 odst. 1 a jej konkretizující § 433 odst. 1 o. z., kdy je poměrně evidentní, že aby na jednajícího bylo možno spravedlivě aplikovat přísný standard pro podnikatele, musí jako podnikatel viditelně vystupovat. Na takovém přístupu je založen např. i § 2158 odst. 1 o. z., podle kterého se zvláštní pravidla prodeje zboží v obchodě použijí jen tehdy, je-li prodávající podnikatelem a kupující nevystupuje zjevně také jako podnikatel.\u0002 Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008 – 115,„ tvrdí-li poskytovatel úvěru, že úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli, tak jak je definuje § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ale s podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, museli by být klienti ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tj. identifikačním číslem a místem podnikání) a nikoli jménem, rodným číslem a bydlištěm.“ Postrádá-li smluvní dokumentace jakoukoli indicii svědčící o přímé souvislosti úvěru s podnikáním žalovaného, je na něj tudíž nutno pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu výše zmíněného ustanovení o. z.\u0002 Původní věřitelka splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Především neodstranila rozpor v tvrzeních žalovaného o jeho měsíčních čistých příjmech; jednou ve své podstatě jako dvanáctiny částky 114 172 Kč, podruhé jako částky 50 000 Kč. Schválila úvěr s měsíční splátkou přes 5 000 Kč, ačkoli by měsíční čistý příjem žalovaného činil 9 514 Kč, pakliže by byly pravdivé informace z daňového přiznání. Nemluvě o tom, že v dané dvanáctině není zohledněno pojistné na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, natož životní minimum a normativní náklady bydlení. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by původní věřitelka prověřila běžný účet, který přitom sama pro žalovaného vedla. Nepředložila soudu výpisy z dlužnických databází, o nichž hovořila, a přestože ji soud nejprve korespondenčně, poté na jednání ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval k tomu, aby uvedla, jakým přesným způsobem úvěruschopnost žalovaného původní věřitelka analyzovala, setrvala na neurčitých tvrzeních o souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování, aniž by popsala, jak tyto strategie a principy prakticky vypadají, takže nebylo možno objektivně posoudit nejen to, zda byl bankou aplikovaný postup v souladu s takovými pravidly, ale ani to, zda tato pravidla odpovídala zákonu. Soud tudíž nakonec v tomto kontextu rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. Žalovanému tudíž v konečném důsledku vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ve výši 319 689,23 Kč (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení v předžalobní výzvě odeslané dne 3. 4. 2020, přičemž třetí pracovní den zde nastal 8. 4. 2020 a žalobkyně neurčila žádnou lhůtu k plnění. Za zákonem předvídanou lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) lze považovat lhůtu 7 dnů.\u0002 To znamená, že se pohledávka stala splatnou 16. 4. 2020 a že od 17. 4. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně nicméně požadovala 9 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. vzhledem k nezanedbatelné výši žalované částky.\n6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.\n7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 3 734,50 Kč jako rozdíl mezi částkou 18 675,50 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 14 941 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.\n8. Ve výroku IV. soud využil pravomoci dané mu ustanovením § 151 odst. 6 o. s. ř, kdy o náhradě nákladů řízení teprve rozhodne samostatným usnesením","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li žalobkyně či žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSFM:2022:16.C.437.2021.1","publishedAt":"2022-07-27","decisionAt":"2022-05-06","caseNumber":{"senate":16,"registry":"C","index":437,"year":2021,"pageNumber":135},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"David","lastName":"Mařádek","titlesAfter":"","function":""},"courtCode":"OSFM","caseResultType":["VYHOVENI","ZAMITNUTI"],"caseSubject":"o zaplacení 373 502,43 Kč s příslušenstvím","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"299n1","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["PENEZITE_PLNENI","POSTOUPENI_POHLEDAVKY","SMLOUVA_O_UVERU"]},"styles":[{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":1,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false}]}