{"uuid":"91388136-11ee-456b-b92d-16bff33575ce","header":[{"texts":[{"text":"Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":"., IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalovaného","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozený ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalovaného","anonStyle":"ANON"},{"text":" bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalovaného","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení 15 704,94 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 704,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 331 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 704,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 331 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 704,94 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 26. 6. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":", na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 13 552 Kč a administrativním poplatkem ve výši 9 000 Kč (tj. celkem 34 552 Kč) v 35 měsíčních splátkách po 960 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že nahlédla do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra a dále vycházela především z informací získaných od žalovaného. Od žalovaného si vyžádala vyplnění formuláře příjmů a výdajů, dále si vyžádala výpisy z účtu a výplatní pásky. Zjištěné informace byly podrobeny hodnocení provedenému ve scoringovém sytému žalobkyně, přičemž na straně výdajů byla vedle prokázaných měsíčních výdajů zohledněna řada statistických a pravděpodobnostních faktorů. Žalobkyně dále podotkla, že nemá jakožto nebankovní poskytovatel úvěrů přístup do bankovních evidencí, za pomocí nichž lze posoudit bonitu klientů mnohem lépe. V neposlední řadě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro vyslovení neplatnosti smlouvy musí být najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet a v opačném případě je třeba smlouvu posuzovat jako platnou. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nesplácel, a žalobkyně proto zápůjčku v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 21. 2. 2019. Žalovaný žalobkyni doposud uhradil na jistinu částku 2 767 Kč, na úrok uhradil částku 7 883 Kč a na administrativní poplatek uhradil 3 750 Kč. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen 9 233 Kč na jistině, 2 098 Kč na úroku a 1 250 Kč na administrativním poplatku. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně dále požadovala také zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného za období do 9. 4. 2019 ve výši 220,71 Kč, smluvních pokut ve výši 2 153,23 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 13 331 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 26. 6. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 58 % ročně a administrativním poplatkem ve výši 36 x 250 Kč (tj. celkem 34 552 Kč) v 36 měsíčních splátkách po 960 Kč splatných vždy k 8. dni v měsíci. Ke smlouvě žalobkyně doložila splátkový kalendář. Nedílnou součást smlouvy tvořily Obchodní podmínky pro poskytování spotřebitelského úvěru a Sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného. Dále žalobkyně předložila Standardní informace o spotřebitelském úvěru, které byly poskytnuty žalovanému.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Z formuláře příjmů a výdajů k žádosti o úvěr ze dne 22. 6. 2017 soud zjistil, že žalovaný zde uvedl, svůj čistý příjem z pracovního poměru ve výši 14 000 Kč a vyplnil, že v současném zaměstnání je od roku 2015. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí na současné adrese od roku 2005 a v domácnosti jsou 2 členové výdělečně činní. Náklady na bydlení vyčíslil žalovaný částkou 2 500 Kč měsíčně na SIPO, pravidelné měsíční výdaje na hypotéku uvedl 3 000 Kč, na spotřebitelské úvěry 7 186 Kč a konečně uvedl, že vyživuje 1 osobu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Z výstupu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že ke dni 26. 6. 2017 nebylo proti žalovanému vedeno insolvenční řízení. Z lustrace v CEE je zřejmé, že zde nebyla nalezena žádná aktivní exekuce vedená proti žalovanému. Z výtisku z dálkového přístupu z katastru nemovitostí nebylo zjištěno vlastnické právo žalovaného k nemovitostem. Z výstupu lustrace MVČR bylo zjištěno, že doklady žalovaného nebyly evidovány jako neplatné.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 31. 3. 2017 do 16. 5. 2017 soud zjistil, že žalovanému na účet došla dne 10. 4. 2017 částka 4 865 Kč od společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":". s poznámkou ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":", téhož dne mu došla částka 15 132 Kč od společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":"., dne 11. 4. 2017 mu došla od ÚP ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" částka 1 110 Kč s poznámkou Pnd r07 3/17, PnD r11 3/17 a dne 18. 4. 2017 mu došla od ČSSZ částka 3 084 Kč s poznámkou Nemocenské 20. 3. 17 – 31. 3. 17. Dne 9. 5. 2017 potom na účet došla od společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":". částka 11 087 Kč opět s poznámkou Šáleová Gabriela, dne 10. 5. 2017 od společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":". došla částka 13 449 Kč a dne 11. 5. 2017 došla od ÚP ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":" částka 1 110 Kč s poznámkou Pnd r07 4/17, PnD r11 4/17. Dále bylo z těchto výpisů zjištěno, že žalovaný čerpal kontokorent, v rámci něhož měl povolený limit přečerpání 15 000 Kč a tento téměř celý vyčerpal (k 24. 4. 2017 činil zůstatek na běžném účtu mínus 13 365,16 Kč a k 24. 5. 20127 činil mínus 14 529,85 Kč). Žalovaný dále splácel úvěr č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"tel. číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" v dubnu částkou 9 083,21 Kč a v květnu částkou 7 186,58 Kč, a dne 28. 4. 2017 zaslal úvěrové společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":". částku 6 724 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Žalobkyně dále předložila výplatní lístek žalovaného za období 05/2017, který dokládá, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":". a že mu na účet byla za uvedené období vyplacena mzda ve výši 16 079 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Skutečnost, že částka 12 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne 30. 6. 2017 na účet uvedený ve smlouvě dokládá výpis z účtu žalobkyně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Z „Výpisu splátkového kalendáře a přehledu úhrad splátek“ a dále z dokumentu „Vyčíslení pohledávky“ je zřejmé, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 14 400 Kč a dále je patrné, jakým způsobem byly úhrady započteny na jistinu, úroky a administrativní poplatek.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Dopisem ze dne 7. 1. 2019, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek, přičemž byl zároveň upozorněn na možnost zesplatnění zápůjčky, pokud nebude dlužná částka uhrazena.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Dopisem ze dne 21. 2. 2019 žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění zápůjčky a zároveň ho vyzvala k úhradě veškerých dluhů ze smlouvy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. K úhradě dlužných částek byl následně žalovaný vyzván i předžalobní upomínkou ze dne 29. 3. 2019.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Příjmová stránka žalovaného byla ze strany žalobkyně řádně prověřena prostřednictvím výpisů z účtu ve spojení s výplatní páskou. To samé však nelze říci o výdajové stránce žalovaného. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, ošacení, drogerii apod. okamžitě snížit v závislosti na aktuální finanční situaci jednotlivce, byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO – pokud sám žalovaný uvedl, že hradí SIPO ve výši 2 500 Kč měsíčně, případně z příslušných výpisů z účtu – pokud žalovaný uvedl, že splácí hypotéku ve výši 3 000 Kč). Z doložených výpisů z účtu přitom žádné takové pravidelné výdaje žalovaného seznatelné nebyly. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Soud poukazuje např. i na skutečnost, že žalovaný ve formuláři uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, avšak z doložených výpisů z účtu je patrné, že měl vyživovací povinnosti pravděpodobně ke dvěma nezletilým dětem (rok narození 2007 a 2011). Postup, kdy žalobkyně vycházela ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť životní náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr vždy řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Nelze ničeho namítat proti tomu, aby žalobkyně využívala při hodnocení úvěruschopnosti potenciálních klientů skóringový systém, avšak je potřeba, aby vstupní údaje, s nimiž pracuje, měla minimálně co do příjmů a nákladů spojených s bydlením řádně podloženy. Konečně nelze přehlédnout, že žalovaný měl další závazky vůči jiným subjektům, což žalovaný sám uvedl a rovněž to vyplynulo z doložených výpisů z účtu, včetně toho, že běžný účet žalovaného vykazoval záporný zůstatek. Dalo by se předpokládat, že tyto skutečnosti vzbudí v žalobkyni důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného vyjít se svými financemi vedoucí k ještě důkladnějšímu prověřování poměrů žalovaného. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"26. Z doložených listin vyplynulo, že žalovaný žalobkyni již celkem uhradil částku 14 400 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"27. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, sodu proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 704,94 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 26. 6. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 13 552 Kč a administrativním poplatkem ve výši 9 000 Kč (tj. celkem 34 552 Kč) v 35 měsíčních splátkách po 960 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že nahlédla do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra a dále vycházela především z informací získaných od žalovaného. Od žalovaného si vyžádala vyplnění formuláře příjmů a výdajů, dále si vyžádala výpisy z účtu a výplatní pásky. Zjištěné informace byly podrobeny hodnocení provedenému ve scoringovém sytému žalobkyně, přičemž na straně výdajů byla vedle prokázaných měsíčních výdajů zohledněna řada statistických a pravděpodobnostních faktorů. Žalobkyně dále podotkla, že nemá jakožto nebankovní poskytovatel úvěrů přístup do bankovních evidencí, za pomocí nichž lze posoudit bonitu klientů mnohem lépe. V neposlední řadě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro vyslovení neplatnosti smlouvy musí být najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet a v opačném případě je třeba smlouvu posuzovat jako platnou. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nesplácel, a žalobkyně proto zápůjčku v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 21. 2. 2019. Žalovaný žalobkyni doposud uhradil na jistinu částku 2 767 Kč, na úrok uhradil částku 7 883 Kč a na administrativní poplatek uhradil 3 750 Kč. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen 9 233 Kč na jistině, 2 098 Kč na úroku a 1 250 Kč na administrativním poplatku. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně dále požadovala také zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného za období do 9. 4. 2019 ve výši 220,71 Kč, smluvních pokut ve výši 2 153,23 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 13 331 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 26. 6. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 58 % ročně a administrativním poplatkem ve výši 36 x 250 Kč (tj. celkem 34 552 Kč) v 36 měsíčních splátkách po 960 Kč splatných vždy k 8. dni v měsíci. Ke smlouvě žalobkyně doložila splátkový kalendář. Nedílnou součást smlouvy tvořily Obchodní podmínky pro poskytování spotřebitelského úvěru a Sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného. Dále žalobkyně předložila Standardní informace o spotřebitelském úvěru, které byly poskytnuty žalovanému.4. Z formuláře příjmů a výdajů k žádosti o úvěr ze dne 22. 6. 2017 soud zjistil, že žalovaný zde uvedl, svůj čistý příjem z pracovního poměru ve výši 14 000 Kč a vyplnil, že v současném zaměstnání je od roku 2015. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí na současné adrese od roku 2005 a v domácnosti jsou 2 členové výdělečně činní. Náklady na bydlení vyčíslil žalovaný částkou 2 500 Kč měsíčně na SIPO, pravidelné měsíční výdaje na hypotéku uvedl 3 000 Kč, na spotřebitelské úvěry 7 186 Kč a konečně uvedl, že vyživuje 1 osobu.5. Z výstupu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že ke dni 26. 6. 2017 nebylo proti žalovanému vedeno insolvenční řízení. Z lustrace v CEE je zřejmé, že zde nebyla nalezena žádná aktivní exekuce vedená proti žalovanému. Z výtisku z dálkového přístupu z katastru nemovitostí nebylo zjištěno vlastnické právo žalovaného k nemovitostem. Z výstupu lustrace MVČR bylo zjištěno, že doklady žalovaného nebyly evidovány jako neplatné.6. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 31. 3. 2017 do 16. 5. 2017 soud zjistil, že žalovanému na účet došla dne 10. 4. 2017 částka 4 865 Kč od společnosti , právnická osoba, . s poznámkou , Anonymizováno, , téhož dne mu došla částka 15 132 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dne 11. 4. 2017 mu došla od ÚP , adresa,  částka 1 110 Kč s poznámkou Pnd r07 3/17, PnD r11 3/17 a dne 18. 4. 2017 mu došla od ČSSZ částka 3 084 Kč s poznámkou Nemocenské 20. 3. 17 – 31. 3. 17. Dne 9. 5. 2017 potom na účet došla od společnosti , právnická osoba, . částka 11 087 Kč opět s poznámkou Šáleová Gabriela, dne 10. 5. 2017 od společnosti , právnická osoba, . došla částka 13 449 Kč a dne 11. 5. 2017 došla od ÚP , adresa,  částka 1 110 Kč s poznámkou Pnd r07 4/17, PnD r11 4/17. Dále bylo z těchto výpisů zjištěno, že žalovaný čerpal kontokorent, v rámci něhož měl povolený limit přečerpání 15 000 Kč a tento téměř celý vyčerpal (k 24. 4. 2017 činil zůstatek na běžném účtu mínus 13 365,16 Kč a k 24. 5. 20127 činil mínus 14 529,85 Kč). Žalovaný dále splácel úvěr č. , tel. číslo,  v dubnu částkou 9 083,21 Kč a v květnu částkou 7 186,58 Kč, a dne 28. 4. 2017 zaslal úvěrové společnosti , právnická osoba, . částku 6 724 Kč.7. Žalobkyně dále předložila výplatní lístek žalovaného za období 05/2017, který dokládá, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . a že mu na účet byla za uvedené období vyplacena mzda ve výši 16 079 Kč.8. Skutečnost, že částka 12 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne 30. 6. 2017 na účet uvedený ve smlouvě dokládá výpis z účtu žalobkyně.9. Z „Výpisu splátkového kalendáře a přehledu úhrad splátek“ a dále z dokumentu „Vyčíslení pohledávky“ je zřejmé, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 14 400 Kč a dále je patrné, jakým způsobem byly úhrady započteny na jistinu, úroky a administrativní poplatek.10. Dopisem ze dne 7. 1. 2019, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek, přičemž byl zároveň upozorněn na možnost zesplatnění zápůjčky, pokud nebude dlužná částka uhrazena.11. Dopisem ze dne 21. 2. 2019 žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění zápůjčky a zároveň ho vyzvala k úhradě veškerých dluhů ze smlouvy.12. K úhradě dlužných částek byl následně žalovaný vyzván i předžalobní upomínkou ze dne 29. 3. 2019.13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“21. Příjmová stránka žalovaného byla ze strany žalobkyně řádně prověřena prostřednictvím výpisů z účtu ve spojení s výplatní páskou. To samé však nelze říci o výdajové stránce žalovaného. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, ošacení, drogerii apod. okamžitě snížit v závislosti na aktuální finanční situaci jednotlivce, byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO – pokud sám žalovaný uvedl, že hradí SIPO ve výši 2 500 Kč měsíčně, případně z příslušných výpisů z účtu – pokud žalovaný uvedl, že splácí hypotéku ve výši 3 000 Kč). Z doložených výpisů z účtu přitom žádné takové pravidelné výdaje žalovaného seznatelné nebyly. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Soud poukazuje např. i na skutečnost, že žalovaný ve formuláři uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, avšak z doložených výpisů z účtu je patrné, že měl vyživovací povinnosti pravděpodobně ke dvěma nezletilým dětem (rok narození 2007 a 2011). Postup, kdy žalobkyně vycházela ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť životní náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr vždy řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Nelze ničeho namítat proti tomu, aby žalobkyně využívala při hodnocení úvěruschopnosti potenciálních klientů skóringový systém, avšak je potřeba, aby vstupní údaje, s nimiž pracuje, měla minimálně co do příjmů a nákladů spojených s bydlením řádně podloženy. Konečně nelze přehlédnout, že žalovaný měl další závazky vůči jiným subjektům, což žalovaný sám uvedl a rovněž to vyplynulo z doložených výpisů z účtu, včetně toho, že běžný účet žalovaného vykazoval záporný zůstatek. Dalo by se předpokládat, že tyto skutečnosti vzbudí v žalobkyni důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného vyjít se svými financemi vedoucí k ještě důkladnějšímu prověřování poměrů žalovaného. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.22. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“26. Z doložených listin vyplynulo, že žalovaný žalobkyni již celkem uhradil částku 14 400 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.27. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, sodu proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSHO:2026:13.C.309.2019.1","publishedAt":"2026-08-10","decisionAt":"2026-05-21","caseNumber":{"senate":13,"registry":"C","index":309,"year":2019,"pageNumber":103},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Helena","lastName":"Podveská","titlesAfter":"","function":"samosoudkyně"},"courtCode":"OSHO","caseResultType":["VYHOVENI","ZAMITNUTI"],"caseSubject":"zaplacení 15 704,94 Kč s příslušenstvím","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"115a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2390","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2993","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["NAKLADY_RIZENI","SMLOUVA_O_ZAPUJCCE","BEZDUVODNE_OBOHACENI","NEPLATNOST_SMLOUVY","LHUTY","PRACOVNI_POMER","SMLOUVA_O_UVERU","NAHRADA_NAKLADU","PODNIKATEL","NASLEDEK"]},"styles":[{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false}]}