{"uuid":"a41033de-8f63-4cb1-af70-b7979e353fb9","header":[{"texts":[{"text":"Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":"., IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalované: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozená dne ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":" bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení částky 64 232,36 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 720,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 37 511,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 179,21 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 61 947,06 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 112,71 Kč od 9. 5. 2024 do 29. 7. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 64 232,36 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 720,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 37 511,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 179,21 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 61 947,06 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 112,71 Kč od 9. 5. 2024 do 29. 7. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 64 232,36 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 7. 2024 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 64 232,36 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 23. 11. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" s úvěrovým rámcem 62 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky v celkové výši 100 970 Kč a žalovaná celkem uhradila 74 249,41 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatky v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 24. 4. 2024, a požadovat po žalované zaplacení částky 64 232,36 Kč sestávající z: neuhrazené jistiny ve výši 61 947,06 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalované, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalované poskytnuta a kterou žalovaná neuhradila), poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 529,30 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení celého úvěru včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, NRKI zprávy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" ze dne 23. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty má žalovaná 1 dítě, je rozvedená, bydlí v podnájmu, její příjem ze zaměstnání činí 8 800 Kč, příjem domácnosti činí 6 900 Kč a výdaje 17 500 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žádné listiny prokazující údaje v kartě zákazníka a příjmy a výdaje žalované soudu nebyly předloženy. Z výpisu z účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 100 970 Kč a dosud uhradila 74 249,41 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Podle § 86 (Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Podle § 87 (Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované postupně částku 100 970 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila kartu zákazníka s tím, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 8 800 Kč a výdajů 17 500 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 26 720,59 Kč (rozdíl mezi jistinou 100 970 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 74 249,41 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 37 511,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 179,21 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 61 947,06 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 112,71 Kč od 9. 5. 2024 do 29. 7. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 64 232,36 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly a ani žádné neuplatnila, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 7. 2024 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 64 232,36 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 23. 11. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota,  s úvěrovým rámcem 62 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky v celkové výši 100 970 Kč a žalovaná celkem uhradila 74 249,41 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatky v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 24. 4. 2024, a požadovat po žalované zaplacení částky 64 232,36 Kč sestávající z: neuhrazené jistiny ve výši 61 947,06 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalované, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalované poskytnuta a kterou žalovaná neuhradila), poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 529,30 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení celého úvěru včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, NRKI zprávy.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota,  ze dne 23. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty má žalovaná 1 dítě, je rozvedená, bydlí v podnájmu, její příjem ze zaměstnání činí 8 800 Kč, příjem domácnosti činí 6 900 Kč a výdaje 17 500 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žádné listiny prokazující údaje v kartě zákazníka a příjmy a výdaje žalované soudu nebyly předloženy. Z výpisu z účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 100 970 Kč a dosud uhradila 74 249,41 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Podle § 86 (Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 (Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované postupně částku 100 970 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila kartu zákazníka s tím, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 8 800 Kč a výdajů 17 500 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.9. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 26 720,59 Kč (rozdíl mezi jistinou 100 970 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 74 249,41 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 37 511,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 179,21 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 61 947,06 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 112,71 Kč od 9. 5. 2024 do 29. 7. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 64 232,36 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, měla by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalované s řízením žádné náklady nevznikly a ani žádné neuplatnila, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSKI:2025:27.C.356.2024.1","publishedAt":"2025-07-02","decisionAt":"2025-05-14","caseNumber":{"senate":27,"registry":"C","index":356,"year":2024,"pageNumber":35},"solver":{"titlesBefore":"JUDr.","firstName":"Roman","lastName":"Hlaváč","titlesAfter":"","function":"samosoudce"},"courtCode":"OSKI","caseResultType":["VYHOVENI","ZAMITNUTI"],"caseSubject":"64 232,36 Kč s příslušenstvím","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"2395","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"87","lexNumber":257,"lexYear":2016,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["NAROVNANI","BEZDUVODNE_OBOHACENI","SMLOUVA_O_UVERU"]},"styles":[{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false}]}