{"uuid":"ad83aa37-eb83-49f3-9f5d-6914b1defd73","header":[{"texts":[{"text":"Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátkou ","anonStyle":"NONE"},{"text":"údaje o zástupci","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalované: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení 100 000 Kč","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":1,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč, se zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč, se zamítá.\nII. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 19. 1. 2022 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 142/2016. Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2016 a pravomocně skončilo dne 26. 6. 2021, tedy trvalo pět let a jeden měsíc. Dle žalobkyně řízení sice bylo skutkově složité, kdy předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví a bylo třeba vyhotovit dva znalecké posudky, žalobkyně je však přesvědčena, že k průtahům došlo zejména v řízení před odvolacím soudem, kdy odvolací řízení trvalo více než rok, přičemž výsledkem bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud provedl řádné dokazování. Žalobkyně vyčíslila nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení na celkovou částku 100 000 Kč, kdy požadovala za rok trvání řízení částku 20 000 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u něj žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 142/2016 uplatnila dne 19. 8. 2021. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo pět let a dva měsíce, ve věci samé pak rozhodoval soud I. stupně dvakrát a odvolací soud také dvakrát, v řízení nelze spatřovat významné průtahy, došlo pouze k menším průtahům v řádech měsíců. Řízení bylo složité po skutkové stránce, ve věci byly vypracovány dva složitější znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Žalobkyně se na délce řízení dle žalované částečně podílela tím, že musela být dvakrát vyzvána k doplnění žalobních tvrzení a důkazů. Dle žalované nelze soudu přičítat k tíži zrušení rozsudku soudu I. stupně, neboť primárním důvodem zrušení byl jiný právní závěr odvolacího soudu. S ohledem na vše shora uvedené pak žalovaná uzavřela, že celkovou délku předmětného napadaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v České Lípě v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 142/2016 u žalované dne 19. 8. 2021 s tím, že žalovaná žádosti žalobkyně nevyhověla.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Soud dále postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 37 C 142/2016. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Okresnímu soudu v České Lípě podána dne 16. 5. 2016, zdejší žalobkyně v řízení vystupovala na straně žalující, předmětem řízení bylo zaplacení částky 70 252 Kč představující doplatek mzdy. Usnesením ze dne 20. 5. 2016 byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě ve lhůtě 10 dnů. Podáním ze dne 1. 7. 2016 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření a k žalobě se vyjádřila dne 29. 7. 2016. K výzvě soudu ze dne 16. 8. 2016 žalobkyně dne 26. 8. 2016 sdělila soudu, že nesouhlasí s přerušením řízení. Pokynem ze dne 3. 1. 2017 bylo nařízeno ve věci jednání na den 1. 3. 2017, při kterém byla účastníkům poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a důkazů a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání postupu v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 234/2015. Dne 22. 3. 2017 doplnila žalobkyně skutková tvrzení a navrhla důkazy. Usnesením ze dne 24. 8. 2017 byl ve věci ustanoven znalec z oboru zdravotnictví k vypracování znaleckého posudku ve lhůtě 4 měsíců, znalecký posudek byl doručen soudu dne 10. 1. 2018. Dne 26. 3. 2018 bylo ve věci nařízeno jednání na den 23. 5. 2018, při kterém byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno na 18. 7. 2018 za účelem dalšího dokazování. Podáním ze dne 10. 7. 2018 navrhla žalovaná přerušení řízení z důvodu možného uzavření soudního smíru. Dne 16. 7. 2018 žalobkyně doplnila, resp. rozšířila žalobu. Dne 17. 7. 2018 byli účastníci vyrozuměni o odročení jednání na den 10. 9. 2018 z důvodu nepřítomnosti členů senátu, jednání tento den proběhlo a bylo odročeno na 17. 9. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku, rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 19. 9. 2018. Rozsudek napadla odvoláním ze dne 3. 10. 2018 žalovaná, odvolání doplnila podáním ze dne 2. 11. 2018. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 28. 11. 2018. Dne 3. 7. 2019 bylo ve věci nařízení jednání před odvolacím soudem na den 18. 7. 2019, při kterém byla žalobkyně vyzvána k doplnění důkazů, a jednání bylo za tímto účelem odročeno na neurčito. V mezidobí byla žalobkyně vyzvána k předložení prohlášení o majetkových, osobních a výdělkových poměrech. Žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním ze dne 1. 8. 2019 a dále dne 27. 8. 2019. Pokynem ze dne 28. 2. 2020 bylo ve věci nařízeno jednání na den 31. 3. 2020, při kterém byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu jiného právního posouzení s tím, že provádění žalobkyní v odvolacím řízení navržených důkazů by přesahovalo rámec odvolacího řízení. Spis byl vrácen zpět soudu I. stupně dne 27. 5. 2020. Usnesením ze dne 23. 6. 2020 soud připustil změnu žaloby. Dne 30. 6. 2020 bylo ve věci nařízeno jednání na den 23. 9. 2020, které bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce. Znalec byl ustanoven usnesením ze dne 29. 9. 2020, znalecký posudek byl zaslán soudu dne 18. 3. 2021. Dne 12. 4. 2021 bylo ve věci nařízení jednání na den 24. 5. 2021, při kterém byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno na den 2. 6. 2021 za účelem vyhlášení rozsudku, rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 7. 6. 2021. Žalovaná napadla rozsudek odvoláním, které dne 13. 7. 2021 vzala zpět, odvolací soud odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 22. 7. 2021. Rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci dne 26. 6. 2021.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 16. 5. 2016 (podání žaloby) do dne 13. 7. 2021, kdy žalovaná v původním řízení vzala zpět své odvolání. Celková doba řízení tedy činila celkem 5 let a 2 měsíce. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát ve věci samé a odvolací soud jedenkrát (zrušení rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedošlo k závažným průtahům v podobě nečinnosti soudu. Soudy obou stupňů ve věci postupovali koncentrovaně. Soud souhlasí s žalovanou, že se v řízení vyskytly kratší průtahy, např. před nařízením prvního jednání soudem I. stupně (cca 4 měsíce), či před nařízením prvního a druhého jednání u odvolacího soudu (cca 7 měsíců a 6 měsíců), avšak tyto se dle názoru soudu významně neprojevily v nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Co se týká jednání žalobkyně, tato se na délce řízení z části podílela, když musela být opakovaně vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení, jehož předmětem byla náhrada ztráty na výdělku, bylo po skutkové i právní stránce obtížné. Ve věci proběhlo celkem 8 jednání (6 u soudu I. stupně, přičemž na dvou z nich byl pouze vyhlášen rozsudek, 2 u soudu odvolacího), soud opakovaně vyzýval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, probíhalo obsáhlé dokazování, kdy byli vyslýcháni znalci. Ve věci byly dále vypracovány dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Ohledně posouzení významu řízení pro žalobkyni lze uzavřít, že z objektivního hlediska je s tímto typem sporu dle Evropského soudu pro lidská práva spojován zvýšený význam řízení, neboť se jednalo o pracovněprávní spor.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Celkově shrnuto soud uzavřel, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla přiměřená. Soud posuzuje délku trvání řízení komplexně, zabývá se plynulostí řízení ve věci, činěním úkonů v přiměřených lhůtách, procesní aktivitou účastníků i složitostí věci. Délka řízení je z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Sama žalobkyně uvádí, že se jednalo o složitou právní věc, bylo třeba vypracovat dva znalecké posudky a sama žalobkyně souhlasila s vyčkáním rozhodnutí v obdobné věci. Žalobkyně však namítala zejména nepřiměřenou délku řízení před odvolacím soudem, přičemž kritizovala to, že odvolací soud neprovedl při jednání prakticky žádné dokazování a rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu jednání. V uvedeném případě je však třeba reflektovat, že odvolací soud k tomuto kroku přistoupil po opakovaném doplnění důkazních návrhů ze strany žalobkyně, přičemž uzavřel, že provádění dokazování by v tomto případě přesahovalo rámec odvolacího řízení. Takový postup odvolacího soudu je standardní situací v soudním řízení a nelze ji klást k tíži státu při posuzování přiměřenosti délky řízení. Soud připouští, že se v řízení nacházely ojedinělé kratší průtahy, jak uvedeno shora, avšak s ohledem na složitost věci, vypracování znaleckých posudků, rozhodování soudů na dvou stupních soudní soustavy a opakované doplňování důkazů, v daném případě nelze konstatovat, že by celková délka řízení byla již nepřijatelná. V řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Délka řízení je vzhledem k popsaným okolnostem posuzovaného řízení zcela přiměřená, ve věci tedy není dán nesprávný úřední postup v řízení způsobený tvrzenou nepřiměřenou délkou, proto žaloba byla shledána nedůvodnou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl. Dle § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Žalované tak byla přiznána paušální částka 300 Kč za 1 úkon ve věci (vyjádření k žalobě) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud rozhodl o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 19. 1. 2022 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 142/2016. Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2016 a pravomocně skončilo dne 26. 6. 2021, tedy trvalo pět let a jeden měsíc. Dle žalobkyně řízení sice bylo skutkově složité, kdy předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví a bylo třeba vyhotovit dva znalecké posudky, žalobkyně je však přesvědčena, že k průtahům došlo zejména v řízení před odvolacím soudem, kdy odvolací řízení trvalo více než rok, přičemž výsledkem bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud provedl řádné dokazování. Žalobkyně vyčíslila nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení na celkovou částku 100 000 Kč, kdy požadovala za rok trvání řízení částku 20 000 Kč.\n2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u něj žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 142/2016 uplatnila dne 19. 8. 2021. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo pět let a dva měsíce, ve věci samé pak rozhodoval soud I. stupně dvakrát a odvolací soud také dvakrát, v řízení nelze spatřovat významné průtahy, došlo pouze k menším průtahům v řádech měsíců. Řízení bylo složité po skutkové stránce, ve věci byly vypracovány dva složitější znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Žalobkyně se na délce řízení dle žalované částečně podílela tím, že musela být dvakrát vyzvána k doplnění žalobních tvrzení a důkazů. Dle žalované nelze soudu přičítat k tíži zrušení rozsudku soudu I. stupně, neboť primárním důvodem zrušení byl jiný právní závěr odvolacího soudu. S ohledem na vše shora uvedené pak žalovaná uzavřela, že celkovou délku předmětného napadaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou.\n3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v České Lípě v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 142/2016 u žalované dne 19. 8. 2021 s tím, že žalovaná žádosti žalobkyně nevyhověla.\n4. Soud dále postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů.\n5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 37 C 142/2016. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Okresnímu soudu v České Lípě podána dne 16. 5. 2016, zdejší žalobkyně v řízení vystupovala na straně žalující, předmětem řízení bylo zaplacení částky 70 252 Kč představující doplatek mzdy. Usnesením ze dne 20. 5. 2016 byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě ve lhůtě 10 dnů. Podáním ze dne 1. 7. 2016 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření a k žalobě se vyjádřila dne 29. 7. 2016. K výzvě soudu ze dne 16. 8. 2016 žalobkyně dne 26. 8. 2016 sdělila soudu, že nesouhlasí s přerušením řízení. Pokynem ze dne 3. 1. 2017 bylo nařízeno ve věci jednání na den 1. 3. 2017, při kterém byla účastníkům poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a důkazů a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání postupu v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 234/2015. Dne 22. 3. 2017 doplnila žalobkyně skutková tvrzení a navrhla důkazy. Usnesením ze dne 24. 8. 2017 byl ve věci ustanoven znalec z oboru zdravotnictví k vypracování znaleckého posudku ve lhůtě 4 měsíců, znalecký posudek byl doručen soudu dne 10. 1. 2018. Dne 26. 3. 2018 bylo ve věci nařízeno jednání na den 23. 5. 2018, při kterém byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno na 18. 7. 2018 za účelem dalšího dokazování. Podáním ze dne 10. 7. 2018 navrhla žalovaná přerušení řízení z důvodu možného uzavření soudního smíru. Dne 16. 7. 2018 žalobkyně doplnila, resp. rozšířila žalobu. Dne 17. 7. 2018 byli účastníci vyrozuměni o odročení jednání na den 10. 9. 2018 z důvodu nepřítomnosti členů senátu, jednání tento den proběhlo a bylo odročeno na 17. 9. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku, rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 19. 9. 2018. Rozsudek napadla odvoláním ze dne 3. 10. 2018 žalovaná, odvolání doplnila podáním ze dne 2. 11. 2018. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 28. 11. 2018. Dne 3. 7. 2019 bylo ve věci nařízení jednání před odvolacím soudem na den 18. 7. 2019, při kterém byla žalobkyně vyzvána k doplnění důkazů, a jednání bylo za tímto účelem odročeno na neurčito. V mezidobí byla žalobkyně vyzvána k předložení prohlášení o majetkových, osobních a výdělkových poměrech. Žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním ze dne 1. 8. 2019 a dále dne 27. 8. 2019. Pokynem ze dne 28. 2. 2020 bylo ve věci nařízeno jednání na den 31. 3. 2020, při kterém byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu jiného právního posouzení s tím, že provádění žalobkyní v odvolacím řízení navržených důkazů by přesahovalo rámec odvolacího řízení. Spis byl vrácen zpět soudu I. stupně dne 27. 5. 2020. Usnesením ze dne 23. 6. 2020 soud připustil změnu žaloby. Dne 30. 6. 2020 bylo ve věci nařízeno jednání na den 23. 9. 2020, které bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce. Znalec byl ustanoven usnesením ze dne 29. 9. 2020, znalecký posudek byl zaslán soudu dne 18. 3. 2021. Dne 12. 4. 2021 bylo ve věci nařízení jednání na den 24. 5. 2021, při kterém byl vyslechnut znalec a jednání bylo odročeno na den 2. 6. 2021 za účelem vyhlášení rozsudku, rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 7. 6. 2021. Žalovaná napadla rozsudek odvoláním, které dne 13. 7. 2021 vzala zpět, odvolací soud odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 22. 7. 2021. Rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci dne 26. 6. 2021.\n6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.\n7. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).\n8. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).\n9. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 16. 5. 2016 (podání žaloby) do dne 13. 7. 2021, kdy žalovaná v původním řízení vzala zpět své odvolání. Celková doba řízení tedy činila celkem 5 let a 2 měsíce. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát ve věci samé a odvolací soud jedenkrát (zrušení rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedošlo k závažným průtahům v podobě nečinnosti soudu. Soudy obou stupňů ve věci postupovali koncentrovaně. Soud souhlasí s žalovanou, že se v řízení vyskytly kratší průtahy, např. před nařízením prvního jednání soudem I. stupně (cca 4 měsíce), či před nařízením prvního a druhého jednání u odvolacího soudu (cca 7 měsíců a 6 měsíců), avšak tyto se dle názoru soudu významně neprojevily v nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Co se týká jednání žalobkyně, tato se na délce řízení z části podílela, když musela být opakovaně vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení, jehož předmětem byla náhrada ztráty na výdělku, bylo po skutkové i právní stránce obtížné. Ve věci proběhlo celkem 8 jednání (6 u soudu I. stupně, přičemž na dvou z nich byl pouze vyhlášen rozsudek, 2 u soudu odvolacího), soud opakovaně vyzýval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, probíhalo obsáhlé dokazování, kdy byli vyslýcháni znalci. Ve věci byly dále vypracovány dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Ohledně posouzení významu řízení pro žalobkyni lze uzavřít, že z objektivního hlediska je s tímto typem sporu dle Evropského soudu pro lidská práva spojován zvýšený význam řízení, neboť se jednalo o pracovněprávní spor.\n10. Celkově shrnuto soud uzavřel, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla přiměřená. Soud posuzuje délku trvání řízení komplexně, zabývá se plynulostí řízení ve věci, činěním úkonů v přiměřených lhůtách, procesní aktivitou účastníků i složitostí věci. Délka řízení je z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Sama žalobkyně uvádí, že se jednalo o složitou právní věc, bylo třeba vypracovat dva znalecké posudky a sama žalobkyně souhlasila s vyčkáním rozhodnutí v obdobné věci. Žalobkyně však namítala zejména nepřiměřenou délku řízení před odvolacím soudem, přičemž kritizovala to, že odvolací soud neprovedl při jednání prakticky žádné dokazování a rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu jednání. V uvedeném případě je však třeba reflektovat, že odvolací soud k tomuto kroku přistoupil po opakovaném doplnění důkazních návrhů ze strany žalobkyně, přičemž uzavřel, že provádění dokazování by v tomto případě přesahovalo rámec odvolacího řízení. Takový postup odvolacího soudu je standardní situací v soudním řízení a nelze ji klást k tíži státu při posuzování přiměřenosti délky řízení. Soud připouští, že se v řízení nacházely ojedinělé kratší průtahy, jak uvedeno shora, avšak s ohledem na složitost věci, vypracování znaleckých posudků, rozhodování soudů na dvou stupních soudní soustavy a opakované doplňování důkazů, v daném případě nelze konstatovat, že by celková délka řízení byla již nepřijatelná. V řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Délka řízení je vzhledem k popsaným okolnostem posuzovaného řízení zcela přiměřená, ve věci tedy není dán nesprávný úřední postup v řízení způsobený tvrzenou nepřiměřenou délkou, proto žaloba byla shledána nedůvodnou.\n11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl. Dle § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Žalované tak byla přiznána paušální částka 300 Kč za 1 úkon ve věci (vyjádření k žalobě) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud rozhodl o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSPH02:2022:14.C.18.2022.5","publishedAt":"2022-07-15","decisionAt":"2022-03-24","caseNumber":{"senate":14,"registry":"C","index":18,"year":2022,"pageNumber":38},"solver":{"titlesBefore":"JUDr.","firstName":"Otília","lastName":"Hrehová","titlesAfter":"","function":""},"courtCode":"OSPH02","caseResultType":["ZAMITNUTI"],"caseSubject":"o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím","specialType":["ESLP"],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"115a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"151","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"137","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2","lexNumber":254,"lexYear":2015,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"1","lexNumber":82,"lexYear":1998,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"31a","lexNumber":82,"lexYear":1998,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["NAHRADA_NEMAJETKOVE_UJMY","NEMAJETKOVA_UJMA","ODPOVEDNOST_STATU_ZA_SKODU","PENEZITE_PLNENI","ZADOSTIUCINENI_SATISFAKCE"]},"styles":[{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":1,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false}]}