{"uuid":"afd5053b-92e3-4d22-bcb2-9023ac6bb893","header":[{"texts":[{"text":"Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobce: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobce","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozený ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalobce","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobce","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"zastoupený advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta A","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"se sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta A","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalované: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":", IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta B","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":8,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta B","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":10,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o 117 171 Kč s příslušenstvím a o vydání zápočtového listu","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 1. 2026, č. j. 8 C 102/2020-508","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, VI a VII potvrzuje.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění takto:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání do tří dnů od právní moci rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V mění takto:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 62 373 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám ","anonStyle":"NONE"},{"text":"tituly před jménem","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", advokáta se sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":".","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17 958 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám ","anonStyle":"NONE"},{"text":"tituly před jménem","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", advokáta se sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":".","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":14,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, VI a VII potvrzuje.II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění takto:Žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 62 373 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem,  , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, .IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17 958 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem,  , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, .","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobce se domáhal zaplacení dlužné mzdy a cestovních náhrad za práci řidiče pro žalovanou a vydání potvrzení o zaměstnání. Tvrdil, že od února do října 2019 vykonával pro žalovanou práci řidiče na základě ústně sjednaného pracovního poměru, přičemž odměna byla sjednána ve výši 2,50 Kč za ujetý kilometr a 250 Kč denního stravného. Za období červenec až září 2019 mu podle jeho tvrzení nebyly vyplaceny mzdové nároky v celkové výši 117 171 Kč. Žalovaná nesplnila ani povinnost vydat žalobci potvrzeni o zaměstnání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaná existenci pracovního poměru i všech uplatněných nároků popřela. Tvrdila, že žalobce jejím zaměstnancem nikdy nebyl, nebyla sjednána pracovní smlouva ani odměna a vůči žalobci nemá žádné závazky.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 43 223 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení, dále částku 39 404,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení, a dále částku 4 532,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu o zaplacení částky 17 545,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení, částky 11 541,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení a dále částky 265 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II), řízení o zaplacení částky 659 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení zastavil (výrok III), žalované uložil povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání s tím, že jako zaměstnavatel bude uvedena ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":", IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":", se sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", jako zaměstnanec ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobce","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozený ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalobce","anonStyle":"ANON"},{"text":", bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", s tím, že ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobce","anonStyle":"ANON"},{"text":" byl u ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":" v pracovním poměru v době od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019 se sjednaným druhem práce řidič (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 117 718 Kč (výrok V), že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náhradu nákladů řízení ve výši 3 663 Kč (výrok VI) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náhradu nákladů řízení ve výši 10 427 Kč (výrok VII).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr ústní, resp. konkludentní formou, a to nejméně v období od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019. Okresní soud především vyšel z toho, že žalobce po celou dobu tvrdil, že pro žalovanou vykonával práci řidiče, a jeho výpověď považoval za věrohodnou, neboť byla podporována dalšími důkazy. Za významné označil zejména svědecké výpovědi: i) ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", který uvedl, že žalobce u žalované vídal jako řidiče, potkával jej při přepravách do ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":" a uvedl, že i on sám jezdil pro žalovanou bez písemné smlouvy a byl odměňován podle ujetých kilometrů; ii) ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", který žalobce k žalované přivedl jako zájemce o práci řidiče a měl za to, že pro žalovanou skutečně pracoval; iii) ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", manželky žalobce, která vypověděla o opakovaných příslibech uzavření pracovní smlouvy a o sporu o nevyplacenou odměnu; iv) ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" ml., syna žalobce, který potvrdil, že žalobce pro žalovanou jezdil již od února 2019, přičemž i on sám pro žalovanou vykonal přepravu na základě ústní dohody o odměně za kilometr. Další svědci (","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":") sice existenci pracovního poměru přímo nepotvrdili, nicméně uvedli, že žalobce vídali v provozovně žalované nebo jej potkali při cestách do Rumunska s dodávkou využívanou v této dopravě. Okresní soud jejich výpovědi hodnotil jako podpůrné. Neuvěřil svědkovi ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", bývalému manželovi žalované a osobě, která fakticky komunikovala s řidiči a organizovala přepravy. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" sice tvrdil, že žalobce nikdy jako řidič pro žalovanou nejezdil a pouze se seznamoval s provozem, zároveň však připustil, že žalobce absolvoval přibližně deset jízd, že podepisoval přepravní dokumenty jako řidič a že za tyto činnosti dostával od něj peníze. Okresní soud dospěl k závěru, že tato výpověď je v rozporu s ostatními provedenými důkazy a označil ji za vyvrácenou svědeckými výpověďmi, čestnými prohlášeními i listinnými důkazy vztahujícími se k jednotlivým přepravám. U jízd č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" soud prvního stupně vycházel z kombinace CMR listů, souhrnných CMR, faktur vystavených žalovanou nebo společností ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", dodacích listů, vážních lístků, záznamů o průjezdech vozidel, čestných prohlášení osob podílejících se na přepravách. Okresní soud zdůraznil, že tyto listiny potvrzují existenci přeprav odpovídajících trasám popsaným žalobcem a časově i věcně korespondují s jeho tvrzeními, proto považoval tyto pracovní cesty za prokázané. Významnou skutečností podle okresního soudu bylo i to, že žalovaná navzdory výzvám neuvedla, kdo měl předmětné přepravy vykonávat, pokud je nevykonal žalobce. Naopak neuznal jako prokázané jízdy č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":", neboť k nim nebyly předloženy dostatečné důkazy prokazující, že je vykonal právě žalobce. U těchto jízd dospěl k závěru, že buď neexistovaly žádné listinné důkazy, nebo předložené listiny prokazovaly pouze existenci přepravy, nikoliv skutečnost, že ji vykonal právě žalobce. Přestože okresní soud obecně považoval žalobce za věrohodného, odmítl jeho návrh, aby pouze na základě jeho výpovědi uznal i tyto jízdy. Zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně výkonu konkrétních pracovních cest nese žalobce a nelze je přenášet na žalovanou jen proto, že některé oslovené společnosti neposkytly součinnost.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Při posouzení otázky vzniku a existence pracovního poměru okresní soud vyšel z § 33 a § 34 zákoníku práce a akcentoval, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy sám o sobě nevylučuje existenci pracovního poměru, jestliže již bylo podle smlouvy plněno. Podle okresního soudu bylo prokázáno, že žalobce pro žalovanou osobně vykonával práci řidiče, vykonával ji dlouhodobě, používal vozidla spojovaná s podnikatelskou činností žalované, plnil pokyny osob jednajících za žalovanou (zejména ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":"), realizoval přepravy pro zákazníky žalované, za práci dostával odměnu. Okresní soud proto dovodil, že byly sjednány všechny podstatné náležitosti pracovní smlouvy. Žalobce sice tvrdil, že pracoval již od 20. 2. 2019. Okresní soud však nepovažoval za prokázané celé tvrzené období. Za prokázané označil pouze období od 1. 7. 2019 od 6. 9. 2019, tedy od počátku první soudem prokázané jízdy č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":", do skončení poslední soudem prokázané jízdy č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":". Soud prvního stupně odmítl obranu žalované, že pasivně legitimována není ona, nýbrž společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" Dovodil, že žalobce pracoval pro žalovanou jako OSVČ, která byla mimo jiné provozovatelkou některých používaných vozidel, a že sama žalovaná i její společnost v přepravní dokumentaci vystupovaly nejednotně. Za této situace nelze podle soudu klást k tíži žalobce, že nerozlišoval, zda jedná se žalovanou jako fyzickou osobou podnikatelkou nebo s její společností. Pokud jde o odměňování, soud uvěřil tvrzení žalobce, že byla sjednána odměna 2,50 Kč za kilometr, což považoval za potvrzené i výpověďmi svědků, kteří pro žalovanou rovněž vykonávali přepravu za obdobných podmínek. Na základě prokázaných jízd proto vypočetl žalobci nárok na odměnu za ujeté kilometry. Okresní soud neakceptoval žalobcem tvrzené paušální stravné 250 Kč za den, které mělo být mezi účastníky sjednáno ústně společně s odměnou 2,50 Kč za kilometr, nýbrž aplikoval § 170 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 254/2018 Sb. a č. 333/2018 Sb. U každé prokázané cesty podrobně vypočetl dobu strávenou v jednotlivých státech, příslušnou sazbu stravného, kurz EUR podle ČNB v den zahájení cesty, výši náhrady. Respektoval přitom dispoziční zásadu a žalobci nepřiznal více, než požadoval, i když zákonný výpočet někdy vedl k vyšší částce. Okresní soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na mzdu vypočtenou podle sjednané sazby 2,50 Kč/km a nárok na zákonné cestovní náhrady, proto žalobě částečně vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobci nároky odpovídající prokázaným jízdám včetně zákonných úroků z prodlení, v části odpovídající neprokázaným jízdám okresní soud žalobu zamítl a v rozsahu 659 Kč s příslušenstvím řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastavil. Protože okresní soud dovodil existenci pracovního poměru, aplikoval § 313 zákoníku práce, podle něhož byla žalovaná při skončení pracovního poměru povinna vydat potvrzení o zaměstnání (zápočtový list), což dosud neučinila. Z tohoto důvodu jí uložil povinnost vydat žalobci potvrzení, v němž bude uvedeno, že žalobce pracoval u žalované jako řidič v pracovním poměru od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Proti rozsudku okresního soudu s výjimkou výroků II a III podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud nesprávně dovodil existenci pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou jako fyzickou osobou. Poukázala na to, že z listinných důkazů vztahujících se zejména k jízdám č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" vyplývá, že přepravy byly dokumentovány fakturami a CMR vystavenými společností ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" Podle žalované nelze skutečnost, že soud zjistil nejednotnost v označování dopravce, vykládat v její neprospěch a přenést závazky případně existujícího pracovního vztahu ze společnosti na fyzickou osobu. Dovozovala proto nedostatek své pasivní legitimace. Podle žalované soud prvního stupně založil skutkové závěry převážně na účastnické výpovědi žalobce a bezdůvodně jí přiznal vyšší důkazní hodnotu než výpovědi svědka ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" a listinným důkazům. Namítala, že okresní soud u některých jízd vycházel pouze z paraf na listinách, které žalobce označil za své, a přesto dospěl k závěru, že jízdy vykonal právě žalobce. Takový postup považovala za jednostranný a rozporný s pravidly hodnocení důkazů i s důkazním břemenem žalobce. Žalovaná dále vytýkala okresnímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou neplatnosti tvrzeného mzdového ujednání. Tvrdila, že odměna ve výši 2,50 Kč za kilometr bez základní tarifní mzdové složky je v rozporu s kogentní úpravou minimální a zaručené mzdy a nepřípustně přenáší podnikatelské riziko na zaměstnance. Podle žalované okresní soud pouze převzal tvrzení žalobce o sjednané odměně, aniž by posoudil, zda je takové ujednání platné. Tím zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Současně žalovaná namítala, že žalobcem tvrzený rozsah práce je fakticky nerealizovatelný. Poukázala zejména na údaje o jednotlivých jízdách, z nichž podle ní vyplývá denní pracovní zatížení okolo 18 až 21 hodin při minimálním odpočinku, což označuje za rozporné s biologickými možnostmi člověka, věkem žalobce (67 let) i předpisy upravujícími dobu řízení a odpočinku řidičů. Měla proto za to, že soud prvního stupně založil rozhodnutí na zjevně nevěrohodných údajích obsažených v soukromých záznamech žalobce. Žalovaná dále namítala, že okresní soud dovodil vznik pracovního poměru, aniž by byly prokázány znaky závislé práce, zejména výkon práce ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a existence řídicí a kontrolní pravomoci žalované vůči žalobci. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že vedle společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" existovala i žalovaná jako fyzická osoba podnikající se shodným sídlem, provozovnou i předmětem podnikání. Poukázal na výpověď ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", z níž podle něj vyplývá, že vůči řidičům vystupoval za žalovanou a organizoval její autodopravu. Podle žalobce není pro posouzení pracovněprávního vztahu podstatné, na který z obou subjektů byly vystaveny jednotlivé přepravní doklady, neboť zaměstnanec nemá povinnost zkoumat vnitřní vztahy mezi podnikající fyzickou osobou a jí ovládanou společností. Za významné považuje rovněž to, že žalovaná přes opakované výzvy neuvedla, kdo měl sporné přepravy vykonávat, pokud nikoliv žalobce. Žalobce nesouhlasil s tvrzením, že okresní soud nekriticky převzal jeho výpověď. Uvedl, že soud hodnotil všechny provedené důkazy a své závěry logicky odůvodnil. Zdůraznil, že již v průběhu řízení detailně popsal jednotlivé pracovní cesty a následně byly od oslovených společností získány listiny, které jeho tvrzení potvrzovaly. Podle žalobce proto nelze uzavřít, že by si jednotlivé přepravy vymyslel. Pokud se na některých dokumentech nachází pouze parafa, jde podle něj o jeho běžně používaný podpisový znak, přičemž listiny pocházejí od třetích osob, nikoliv od žalobce. Žalobce uvedl, že odměňování podle počtu ujetých kilometrů představuje formu úkolové mzdy běžně používanou v dopravě. I kdyby sjednaná odměna nedosahovala minimální či zaručené mzdy, nezpůsobovalo by to neplatnost pracovního poměru ani mzdového ujednání; mohlo by to pouze zakládat nárok zaměstnance na doplatek mzdy nebo důsledky v rámci veřejnoprávní kontroly. Za nepřijatelný označil závěr, že by zaměstnanci z důvodu případné neplatnosti mzdového ujednání nenáležela žádná odměna za vykonanou práci. Žalobce namítl, že v evidovaných délkách jízd jsou zahrnuty i přestávky a doby odpočinku. Případné porušení předpisů o době řízení podle něj nemůže být důvodem k odepření nároku na mzdu za skutečně vykonanou práci. Současně upozornil, že některé údaje, na které žalovaná odkazuje (např. jízda č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":"), ani nejsou předmětem sporu. Žalobce uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že za žalovanou vůči řidičům fakticky vystupoval a organizoval jejich práci ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":". Pokud žalovaná prostřednictvím této osoby řídila provoz své autodopravy, musí nést důsledky jeho jednání. Podle žalobce tak byly znaky závislé práce dostatečně prokázány.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, resp. že jsou dány důvody toliko pro částečnou korekci výroku IV o uložení povinnosti vydat potvrzení o zaměstnání a nákladového výroku V.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Soud prvního stupně v projednávané věci zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a velmi podrobně vyhodnotil provedené důkazy, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (viz zejména body 40 až 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, kdy jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají zásadám logického myšlení. Odvolací soud neshledal nic, co by v tomto směru soudu prvního stupně vytkl. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 5 až 27 a shrnutá v bodě 30 odůvodnění napadeného rozsudku mají oporu v provedeném dokazování, proto odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. K námitkám žalované proti skutkovým závěrům prvostupňového soudu odvolací soud v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. V posuzované věci odvolací soud - navzdory odlišnému názoru žalované - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolání žalované představuje toliko polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se přitom vypořádal dostatečným způsobem se všemi námitkami žalované. Svá skutková zjištění nezaložil pouze na účastnické výpovědi žalobce, jak tvrdí žalovaná. Naopak vycházel ze souhrnu důkazů tvořeného výpověďmi svědků ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"adresa","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" a dalších, čestnými prohlášeními, CMR listy, fakturami, dodacími listy, vážními lístky a dalšími přepravními dokumenty. U každé soudem uznané jízdy byl identifikován konkrétní listinný důkaz nebo soubor důkazů, které tvrzení žalobce podporovaly. Naopak u jízd č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" soud žalobu právě z důvodu neunesení důkazního břemene zamítl. Již tato skutečnost svědčí o tom, že soud nepřebíral tvrzení žalobce nekriticky, nýbrž jednotlivé nároky posuzoval diferencovaně. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením výpovědi ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":". Tato výpověď byla vnitřně rozporná, neboť svědek na jedné straně popíral výkon práce žalobcem, současně však připustil, že žalobce absolvoval opakované cesty, podepisoval přepravní dokumenty a dostával za svou činnost odměnu. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud tuto výpověď hodnotil ve spojení s ostatními důkazy a posoudil ji jako nevěrohodnou. Žalovaná v průběhu řízení nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval nepravdivost údajů uváděných žalobcem ohledně jednotlivých přeprav. Její argumentace je založena především na obecné úvaze o délce pracovních cest a věku žalobce. I pokud by jednotlivé jízdy byly spojeny s porušením veřejnoprávních předpisů upravujících dobu řízení a odpočinku řidičů, samo o sobě by to ještě neznamenalo, že přepravy nebyly uskutečněny nebo že je nevykonal žalobce. Existence případného porušení dopravních předpisů není předmětem tohoto řízení. Navíc podstatná část údajů o jednotlivých cestách byla potvrzena nezávislými listinnými důkazy pocházejícími od třetích osob. Námitka žalované, že z údajů o jednotlivých jízdách vyplývá denní pracovní zatížení („průměrný denní výkon“) okolo 18 až 21 hodin při minimálním odpočinku, není pravdivá. Žalovaná zjevně vycházela z tabulky žalobce, která byla přílohou žaloby (č. l. 3 spisu), a z údaje ve sloupci „hod celkem“, který uváděl celkovou délku pracovní cesty v hodinách, jak je zřejmé z doplnění skutkových tvrzení žalobce ze dne 21. 7. 2021 (č. l. 30 - 39 spisu), kterou žalovaná podělila počtem dnů trvání pracovní cesty. Nicméně je z povahy věci zřejmé, že celková délka trvání pracovní cesty zahrnovala i dobu odpočinku, bezpečnostní přestávky apod., nejednalo se tedy o údaj o době řízení či o odpracované době.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. Odvolací soud nesdílí názor žalované, že zaměstnavatelem žalobce mohla být výlučně společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" a nikoliv žalovaná jako fyzická osoba podnikající. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, ze kterého vyplynulo, že žalovaná i společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" působily ve stejném oboru podnikání, měly shodné sídlo i provozovnu a že vůči řidičům fakticky vystupoval ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":". Současně bylo zjištěno, že v přepravní dokumentaci byly v souvislosti s totožnými přepravami střídavě uváděny jak žalovaná jako podnikající fyzická osoba, tak společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" Soud prvního stupně rovněž zjistil, že převážná část prokázaných jízd byla vykonávána vozidlem, jehož provozovatelkou byla přímo žalovaná. Za této situace nelze žalobci jako osobě vykonávající práci vytýkat, že nerozlišoval mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty ovládanými žalovanou. Významná je rovněž výpověď svědka ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", z níž vyplynulo, že fakticky organizoval přepravy, komunikoval s řidiči a zajišťoval provoz autodopravy žalované, přičemž výslovně uvedl, že šlo o práci vykonávanou pro žalovanou a její autodopravu. Rozhodující je, že dokazováním bylo prokázáno, že žalobce práci vykonával v rámci podnikatelské činnosti žalované a na její účet. Nadto žalovaná ani přes opakované výzvy soudu neuvedla, kdo měl předmětné přepravy vykonávat, pokud nikoliv žalobce, a nepředložila ani důkazy, z nichž by vyplývalo, že případný pracovněprávní vztah vznikl výlučně ke společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" Jinak řečeno, odvolací soud sdílí úvahu soudu prvního stupně, že pokud žalovaná tvrdila, že předmětné přepravy byly vykonávány výlučně pro jiný subjekt, případně jinými osobami, nic jí nebránilo označit tyto osoby nebo předložit odpovídající důkazy, což se však v průběhu řízení nestalo. Závěr soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalované je proto správný.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na mzdu a na stravné v souvislosti s výkonem práce v měsících červenec 2019 až září 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Odvolací soud se s níže uvedenými korekcemi ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně (zejména body 32 a 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Bylo prokázáno, že žalobce vykonával přepravy osobně, dlouhodobě, podle pokynů osoby jednající za žalovanou, s využitím vozidel a organizačního zázemí žalované, za sjednanou odměnu a nikoliv na vlastní podnikatelské riziko. Výpovědi svědků, zejména ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" a ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", potvrzují, že přepravy byly organizovány centrálně a že řidiči dostávali pokyny týkající se tras, nakládek a vykládek. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že byly naplněny znaky závislé práce a že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy uzavřené ústní, případně konkludentní formou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. Důvodná není ani námitka žalované, že soud prvního stupně nepřihlédl k její argumentaci, podle níž bylo tvrzené ujednání o odměně ve výši 2,50 Kč za ujetý kilometr neplatné pro rozpor s právní úpravou minimální a zaručené mzdy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Podle § 113 odst. 1 zákoníku práce mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak. Podle § 113 odst. 3 zákoníku práce mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákoníku práce - především ve smlouvě (kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě), není však také vyloučeno, aby mzda byla zaměstnavatelem jednostranně stanovena vnitřním předpisem anebo určena mzdovým výměrem. Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 zákoníku práce), případně nesmí být nižší než příslušná nejnižší úroveň zaručené mzdy (srov. § 112 zákoníku práce); v ostatním zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil nebo určil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit nebo určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Z výše uvedeného vyplývá, že skutečnost, že odměna sjednaná ve výši 2,50 Kč za kilometr sama o sobě nezajišťovala dodržení standardů minimální či zaručené mzdy, nevede k závěru o neplatnosti pracovního poměru ani o zániku nároku zaměstnance na odměnu za vykonanou práci. Předmětem řízení nebyl nárok na doplatek do minimální nebo zaručené mzdy, nýbrž zaplacení odměny odpovídající sjednanému způsobu odměňování za práci, kterou žalobce pro žalovanou vykonal. Žalovaná přitom netvrdila ani neprokazovala, že by žalobci jakoukoli odměnu za žalované období vyplatila. Soud prvního stupně proto správně vycházel z prokázaného obsahu smluvního ujednání mezi účastníky. Nepřezkoumatelnost rozsudku v tomto směru odvolací soud neshledal. Z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a proč žalobci požadovanou odměnu přiznal. Žalobce ve své argumentaci naprosto opomíjí, že zaměstnanec nemusí být vůbec odměňován základní měsíční mzdou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Odvolací soud nepřehlédl, že podle čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravce nesmí odměňovat řidiče za ujetou vzdálenost nebo objem přepravovaného zboží, pokud by takový systém odměňování mohl ohrozit bezpečnost silničního provozu nebo podněcovat k porušování pravidel o době řízení a odpočinku. Předně je třeba uvést, že citované ustanovení nestanoví absolutní zákaz odměňování řidičů podle ujeté vzdálenosti. Zakázáno je pouze takové odměňování, které by mohlo vést k ohrožení bezpečnosti provozu nebo motivovat řidiče k porušování povinností uložených uvedeným nařízením. Smyslem uvedeného ustanovení je ochrana bezpečnosti silničního provozu a regulace způsobu odměňování dopravců, nikoliv zbavení zaměstnance nároku na odměnu za práci, kterou pro zaměstnavatele skutečně vykonal. Samotná skutečnost, že odměna byla sjednána ve vazbě na počet ujetých kilometrů, proto bez dalšího neznamená rozpor s čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení. Nadto předmětem tohoto řízení nebylo posouzení souladu systému odměňování žalované s veřejnoprávními předpisy upravujícími provozování silniční dopravy ani ukládání sankcí za jejich porušení. Předmětem řízení bylo posouzení, zda mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah a zda žalobci za skutečně vykonanou práci vznikl nárok na odměnu. I kdyby bylo možné dovodit, že sjednaný způsob odměňování nebyl plně v souladu s požadavky čl. 10 odst. 1 nařízení č. 561/2006, nevedlo by to samo o sobě k závěru, že žalobci nenáleží žádná odměna za práci, kterou pro žalovanou vykonal. Takový výklad by ve svém důsledku zvýhodňoval zaměstnavatele, který případně nastavil odměňování v rozporu s veřejnoprávní regulací, a přenášel by negativní důsledky takového postupu na zaměstnance jako slabší smluvní stranu pracovněprávního vztahu. Odvolací soud dále konstatuje, že žalovaná v řízení netvrdila ani v řízení nevyšly jiným způsobem najevo konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že sjednaný způsob odměňování vedl žalobce k porušování dob řízení a odpočinku nebo že právě v důsledku motivační složky mzdy docházelo k ohrožení bezpečnosti provozu. Konečně ani případná neplatnost ujednání o způsobu určení mzdy by sama o sobě nezbavovala zaměstnavatele povinnosti poskytnout zaměstnanci odměnu za vykonanou práci.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. Konečně soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že nárok žalobce na stravné neposuzoval podle tvrzeného ujednání o paušální částce 250 Kč za den pracovní cesty, nýbrž podle kogentní úpravy cestovních náhrad (zahraničního stravného) při zahraničních pracovních cestách obsažené v § 170 a násl. zákoníku práce a v prováděcích předpisech. Nárok zaměstnance na zahraniční stravné vzniká přímo ze zákona a nelze jej smluvně omezit pod zákonem stanovený rozsah.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"23. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, neshledal důvody ani k revizi výroků VI a VII o náhradě nákladů řízení státu, které odpovídají v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. výsledkům řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"24. Korigovat je však třeba závěry soudu prvního stupně, pokud žalované uložil povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání s přesně vymezeným obsahem. Podle § 313 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel při skončení pracovního poměru povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání. Soud však v řízení o splnění této povinnosti může zaměstnavateli uložit pouze vydání potvrzení o zaměstnání jako takového. Nejde totiž o řízení o nahrazení projevu vůle zaměstnavatele ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., v němž by soud mohl autoritativně konstituovat obsah listiny. Povinnost vydat potvrzení o zaměstnání je povinností zaměstnavatele a obsah tohoto potvrzení stanoví zákon. Není proto namístě, aby soud v rámci žaloby na splnění této povinnosti předem určoval konkrétní obsah jednotlivých údajů, které mají být v potvrzení uvedeny. Právní řád pro případ nesouhlasu zaměstnance s obsahem vydaného potvrzení o zaměstnání poskytuje zvláštní ochranu. Podle § 315 zákoníku práce se zaměstnanec může domáhat, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně potvrzení o zaměstnání opravit, jestliže nesouhlasí s jeho obsahem. Taková žaloba však předpokládá, že potvrzení o zaměstnání již bylo vydáno a že zaměstnanec brojí proti konkrétním údajům v něm obsaženým. V projednávané věci se však žalobce domáhal vydání potvrzení o zaměstnání z důvodu, že mu dosud vydáno nebylo. Nešlo tedy o spor o správnost jeho obsahu. Soud prvního stupně proto překročil meze uplatněného nároku, jestliže u jednání dne 7. 4. 2025 s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalobce k tomu, aby požadavek na vydání potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) doplnil o konkrétně formulované údaje, které by měly být jeho obsahem, tj. např. o době trvání pracovního poměru apod.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"25. Dále je třeba soudu prvního stupně vytknout, že bez dalšího dovodil, že pracovní poměr trval od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019, přičemž jako počátek zvolil první prokázanou jízdu (č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":") a jako konec poslední prokázanou jízdu (č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":"). Takový závěr však směšuje dobu, po kterou byla prokázána práce, s dobou trvání pracovního poměru. Existenci pracovního poměru nelze odvozovat pouze z toho, že po určitém datu již nebyl prokázán výkon práce. Pracovní poměr končí pouze některým ze způsobů předvídaných zákoníkem práce (§ 48 a násl. zákoníku práce), tedy zejména dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době a uplynutím sjednané doby. Jestliže okresní soud dovodil vznik pracovního poměru, musel současně zjistit i právní skutečnost, na jejímž základě pracovní poměr skončil, neboť podle § 313 odst. 1 zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele vydat potvrzení o zaměstnání vázána na skončení pracovního poměru. Žalobce od počátku řízení tvrdil, že poslední přepravu vykonal dne 6. 9. 2019, že následně opakovaně požadoval vyplacení odměny, že dne 8. 10. 2019 byl ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" „vyhozen“ a že poté již obě strany již neměly zájem na pokračování vztahu. Žalobce dokonce v žalobě výslovně tvrdil, že k ukončení pracovního poměru došlo dohodou dne 8. 10. 2019, byť nikoli v písemné formě.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"26. Zákoník práce v § 49 odst. 2 vyžaduje, aby dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena písemně. S nedodržením písemné formy dohody je spojena - na rozdíl od výpovědi z pracovního poměru, odstoupení od pracovní smlouvy, okamžitého zrušení pracovního poměru a zrušení pracovního poměru ve zkušební době, u nichž nedostatek písemné formy způsobuje zdánlivost právního jednání - její neplatnost, ledaže by její strany tuto vadu dodatečně zhojily (srov. § 582 odst. 1 o. z.). Jde o neplatnost relativní, která se uplatní právě až tehdy, pokud se jí účastník příslušným způsobem dovolá. Jestliže se účastník ve lhůtě stanovené v § 72 zákoníku práce nedovolá neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou, bude se na dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřenou v jiné než písemné podobě (konkludentně, či ústně) obsahující podstatné náležitosti (ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že pracovní poměr v určitý den končí), hledět jako na platně uzavřenou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"27. Pokud v daném případě sám žalobce tvrdil, že po provedení poslední jízdy požadoval vyplacení odměny, že mezi účastníky vznikl spor o její zaplacení, že dne 8. 10. 2019 mu bylo sděleno, že již pro žalovanou pracovat nebude, že po tomto datu již žádnou práci nevykonával ani netvrdil, že by byl připraven ji vykonávat, a že se současně nedomáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, pak lze z celkového chování obou stran usuzovat, že nejpozději k tomuto datu shodně považovaly svůj pracovněprávní vztah za ukončený a že tak došlo konkludentní formou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 10. 2019. Jinak řečeno, skutkový stav spolehlivě odůvodňuje závěr, že pracovní poměr mezi účastníky netrval po 8. 10. 2019. Nejpozději k tomuto dni totiž obě strany navenek jednoznačně projevily vůli v pracovněprávním vztahu dále nepokračovat.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"28. Za této situace je správný pouze závěr soudu prvního stupně, že žalované vznikla povinnost potvrzení o zaměstnání žalobci vydat. Výrok určující jeho konkrétní obsah však nemá v daném typu řízení oporu v právní úpravě. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku IV podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit tak, že žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání do tří dnů od právní moci rozsudku (srov. § 160 odst. 1 o. s. ř.), tj. v podstatě vypustil část výroku specifikující, co má být v potvrzení uvedeno.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"29. K částečné změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku V. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o převážném procesním úspěchu žalobce v rozsahu 74 %, ale nesouhlasí jednak s výší sazby odměny advokáta za jednotlivé úkony a jednak s rozsahem úkonů právní služby, jejichž náklady okresní soud uložil žalované k náhradě.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"30. Žalobce má nepochybně právo na náhradu nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), nicméně soud prvního stupně opomenul aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. V případě úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 tak činila sazba odměny za jeden úkon 6 220 Kč (nikoli 7 320 Kč, jak uvedl okresní soud) z tarifní hodnoty 127 171 Kč, odpovídající součtu tarifní hodnoty 117 171 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu u mzdových nároků a tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, u žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání. U úkonů právní služby učiněných od 1. 1. 2025 pak činila sazba odměny za jeden úkon 7 020 Kč (nikoli 8 120 Kč, jak uvedl okresní soud) z tarifní hodnoty 147 171 Kč, odpovídající součtu tarifní hodnoty 117 171 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu u mzdových nároků a tarifní hodnoty 30 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, u žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"31. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považuje za honorovatelné a účelně vynaložené toliko náklady spojené s 15 úkony právní služby, a to 10 úkonů v sazbě 6 220 Kč (1. - převzetí a příprava zastupování, 2. - předžalobní výzva ze dne 16. 1. 2020, 3. - žaloba ze dne 18. 6. 2020, 4. - účast u ústního jednání dne 21. 6. 2021, 5. - účast u ústního jednání dne 6. 9. 2021, 6. - účast u ústního jednání dne 27. 10. 2021, 7. - účast u ústního jednání dne 15. 12. 2021, 8. - účast u ústního jednání dne 7. 9. 2022, 9. - účast u ústního jednání dne 19. 12. 2022, 10. - účast u ústního jednání dne 11. 5. 2024) a 5 úkonů v sazbě 7 020 Kč (11. - účast u ústního jednání dne 5. 2. 2025, 12. - účast u ústního jednání dne 7. 4. 2025, 13. - účast u ústního jednání dne 19. 11. 2025, 14. - účast u ústního jednání dne 15. 12. 2025 a 15. - účast u ústního jednání dne 28. 1. 2026). Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 5 250 Kč (10 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 5 úkonů po 450 Kč podle téhož ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2025). Odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 102 550 Kč je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 21 535,50 Kč, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně spočívaly rovněž v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 5 859 Kč. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalobce za řízení před soudem prvního stupně na 129 944,50 Kč, žalobce má právo na náhradu poměrné části těchto nákladů v rozsahu 48 %, tj. ve výši 62 373 Kč; v tomto směru odvolací soud druhý výrok napadeného rozsudku změnil.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"32. Naproti tomu odvolací soud nepřiznal žalobci (kromě úkonů, které nezohlednil již soud prvního stupně) z úkonů právní služby vyúčtovaných jeho zástupcem v podání ze dne 6. 2. 2026 náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 24. 1. 2022, 14. 2. 2023, 13. 3. 2024, 8. 1. 2025, 30. 1. 2025, 26. 5. 2025 a 5. 12. 2025, s dalšími poradami s klientem ve dnech 16. 1. 2023, 28. 2. 2024, 24. 1. 2025 a 20. 5. 2025 a nahlížením do spisu ve dnech 12. 1. 2023, 7. 5. 2024 a 8. 1. 2025.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"33. Za další písemná podání žalobce (kromě žaloby) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za doplnění tvrzení a důkazních návrhů, které měly a mohly být již součástí žaloby, nebo za repliku k vyjádření protistrany, k němuž se mohl účastník vyjádřit v rámci přednesu u ústního jednání, resp. vyjádření k dokazování a návrhy na doplnění dokazování odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává, a to bez ohledu na skutečnost, zda tato podání učinil na výzvu soudu či nikoli. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalobce a dospěl k závěru, že je nelze považovat za písemná podání nebo návrhy ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani v poloviční sazbě per analogiam podle § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu. Platí to rovněž o závěrečném návrhu ze dne 5. 12. 2025, který není podle ustálené judikatury ničím jiným než prostředkem k zajištění přesné protokolace či usnadnění protokolace závěrečného návrhu zástupce účastníka u jednání soudu a nepředstavuje tak samostatný úkon právní služby.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"34. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Další porada dne 16. 1. 2023 evidentně souvisela se změnou osoby zástupce žalobce, ke které však nebyly dány žádné objektivní důvody, proto nelze tyto náklady přenášet na protistranu. Odvolací soud neshledal ani u třech dalších účtovaných porad objektivně rozumný a účelný důvod k tomu, aby s ohledem na průběh řízení a dokazování proběhly tři další porady mezi žalobcem a jeho zástupcem přesahující jednu hodinu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"35. Nahlížení do spisu či studium spisu zástupcem účastníka v průběhu občanskoprávního řízení nelze obecně posuzovat jako samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. f) a odst. 3 advokátního tarifu. Prostudování spisu při skončení vyšetřování v rámci trestního řízení nelze svou povahou a účelem srovnávat s prostudováním spisu v civilním řízení. Prostudování spisu v rámci trestního řízení je samostatným procesním úkonem, kterým se končí vyšetřování, tj. jedná se o závěrečnou fázi přípravného řízení. Smyslem tohoto institutu je realizovat právo na obhajobu v tomto důležitém okamžiku trestního řízení. Zároveň tento institut slouží k prověrce dodržování procesních předpisů v přípravném řízení jako samostatné fáze trestního řízení před případným zahájením další fáze, a to řízení před soudem. Naproti tomu civilní řízení nemá obdobné samostatné fáze jako trestní řízení. Odvolací soud připouští, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být výjimečně podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, ovšem pouze u takového prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18). Odvolací soud má za to, že ani jedno z nahlížení do spisu v projednávané věci takovou povahu nemělo a nebylo z hlediska uplatňování zájmů žalobce účelné. Zejména v prvním případě (12. 1. 2023) souviselo nahlížení do spisu evidentně se změnou osoby zástupce žalobce, ke které však nebyly dány žádné objektivní důvody, proto nelze tyto náklady přenášet na protistranu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":16,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"36. Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, proto má podle § 224 odst. 1 za použití 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobce, jejichž výši určil ve shodě se soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a to celkem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 5 820 Kč (z punkta ve výši 117 160 Kč, sestávajícího z částky 87 160 Kč přiznané na mzdových nárocích a částky 30 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu v případě žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání), což činí celkem 11 640 Kč. Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, a cestovní výdaje ve výši 2 301 Kč (za cestu osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 7,5 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva 34,10 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč, ujeto z Šumperka do Ostravy a zpět 272 km), tj. celkem 14 841 Kč. Odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 3 117 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalobce za řízení před odvolacím soudem na 17 958 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":17,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobce se domáhal zaplacení dlužné mzdy a cestovních náhrad za práci řidiče pro žalovanou a vydání potvrzení o zaměstnání. Tvrdil, že od února do října 2019 vykonával pro žalovanou práci řidiče na základě ústně sjednaného pracovního poměru, přičemž odměna byla sjednána ve výši 2,50 Kč za ujetý kilometr a 250 Kč denního stravného. Za období červenec až září 2019 mu podle jeho tvrzení nebyly vyplaceny mzdové nároky v celkové výši 117 171 Kč. Žalovaná nesplnila ani povinnost vydat žalobci potvrzeni o zaměstnání.2. Žalovaná existenci pracovního poměru i všech uplatněných nároků popřela. Tvrdila, že žalobce jejím zaměstnancem nikdy nebyl, nebyla sjednána pracovní smlouva ani odměna a vůči žalobci nemá žádné závazky.3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 43 223 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení, dále částku 39 404,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení, a dále částku 4 532,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu o zaplacení částky 17 545,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení, částky 11 541,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení a dále částky 265 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II), řízení o zaplacení částky 659 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení zastavil (výrok III), žalované uložil povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání s tím, že jako zaměstnavatel bude uvedena , Jméno žalované, , IČO , IČO žalované, , se sídlem , adresa, , jako zaměstnanec , Jméno žalobce, , narozený , Datum narození žalobce, , bytem , adresa, , s tím, že , Jméno žalobce,  byl u , Jméno žalované,  v pracovním poměru v době od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019 se sjednaným druhem práce řidič (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 117 718 Kč (výrok V), že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náhradu nákladů řízení ve výši 3 663 Kč (výrok VI) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náhradu nákladů řízení ve výši 10 427 Kč (výrok VII).4. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr ústní, resp. konkludentní formou, a to nejméně v období od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019. Okresní soud především vyšel z toho, že žalobce po celou dobu tvrdil, že pro žalovanou vykonával práci řidiče, a jeho výpověď považoval za věrohodnou, neboť byla podporována dalšími důkazy. Za významné označil zejména svědecké výpovědi: i) , jméno FO, , který uvedl, že žalobce u žalované vídal jako řidiče, potkával jej při přepravách do , Anonymizováno,  a uvedl, že i on sám jezdil pro žalovanou bez písemné smlouvy a byl odměňován podle ujetých kilometrů; ii) , adresa, , který žalobce k žalované přivedl jako zájemce o práci řidiče a měl za to, že pro žalovanou skutečně pracoval; iii) , jméno FO, , manželky žalobce, která vypověděla o opakovaných příslibech uzavření pracovní smlouvy a o sporu o nevyplacenou odměnu; iv) , jméno FO,  ml., syna žalobce, který potvrdil, že žalobce pro žalovanou jezdil již od února 2019, přičemž i on sám pro žalovanou vykonal přepravu na základě ústní dohody o odměně za kilometr. Další svědci (, právnická osoba, , , jméno FO,  , právnická osoba,  , jméno FO, , , adresa, ) sice existenci pracovního poměru přímo nepotvrdili, nicméně uvedli, že žalobce vídali v provozovně žalované nebo jej potkali při cestách do Rumunska s dodávkou využívanou v této dopravě. Okresní soud jejich výpovědi hodnotil jako podpůrné. Neuvěřil svědkovi , jméno FO, , bývalému manželovi žalované a osobě, která fakticky komunikovala s řidiči a organizovala přepravy. , jméno FO,  sice tvrdil, že žalobce nikdy jako řidič pro žalovanou nejezdil a pouze se seznamoval s provozem, zároveň však připustil, že žalobce absolvoval přibližně deset jízd, že podepisoval přepravní dokumenty jako řidič a že za tyto činnosti dostával od něj peníze. Okresní soud dospěl k závěru, že tato výpověď je v rozporu s ostatními provedenými důkazy a označil ji za vyvrácenou svědeckými výpověďmi, čestnými prohlášeními i listinnými důkazy vztahujícími se k jednotlivým přepravám. U jízd č. , hodnota,  soud prvního stupně vycházel z kombinace CMR listů, souhrnných CMR, faktur vystavených žalovanou nebo společností , právnická osoba, , dodacích listů, vážních lístků, záznamů o průjezdech vozidel, čestných prohlášení osob podílejících se na přepravách. Okresní soud zdůraznil, že tyto listiny potvrzují existenci přeprav odpovídajících trasám popsaným žalobcem a časově i věcně korespondují s jeho tvrzeními, proto považoval tyto pracovní cesty za prokázané. Významnou skutečností podle okresního soudu bylo i to, že žalovaná navzdory výzvám neuvedla, kdo měl předmětné přepravy vykonávat, pokud je nevykonal žalobce. Naopak neuznal jako prokázané jízdy č. , hodnota, , neboť k nim nebyly předloženy dostatečné důkazy prokazující, že je vykonal právě žalobce. U těchto jízd dospěl k závěru, že buď neexistovaly žádné listinné důkazy, nebo předložené listiny prokazovaly pouze existenci přepravy, nikoliv skutečnost, že ji vykonal právě žalobce. Přestože okresní soud obecně považoval žalobce za věrohodného, odmítl jeho návrh, aby pouze na základě jeho výpovědi uznal i tyto jízdy. Zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně výkonu konkrétních pracovních cest nese žalobce a nelze je přenášet na žalovanou jen proto, že některé oslovené společnosti neposkytly součinnost.5. Při posouzení otázky vzniku a existence pracovního poměru okresní soud vyšel z § 33 a § 34 zákoníku práce a akcentoval, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy sám o sobě nevylučuje existenci pracovního poměru, jestliže již bylo podle smlouvy plněno. Podle okresního soudu bylo prokázáno, že žalobce pro žalovanou osobně vykonával práci řidiče, vykonával ji dlouhodobě, používal vozidla spojovaná s podnikatelskou činností žalované, plnil pokyny osob jednajících za žalovanou (zejména , jméno FO, ), realizoval přepravy pro zákazníky žalované, za práci dostával odměnu. Okresní soud proto dovodil, že byly sjednány všechny podstatné náležitosti pracovní smlouvy. Žalobce sice tvrdil, že pracoval již od 20. 2. 2019. Okresní soud však nepovažoval za prokázané celé tvrzené období. Za prokázané označil pouze období od 1. 7. 2019 od 6. 9. 2019, tedy od počátku první soudem prokázané jízdy č. , hodnota, , do skončení poslední soudem prokázané jízdy č. , hodnota, . Soud prvního stupně odmítl obranu žalované, že pasivně legitimována není ona, nýbrž společnost , právnická osoba,  Dovodil, že žalobce pracoval pro žalovanou jako OSVČ, která byla mimo jiné provozovatelkou některých používaných vozidel, a že sama žalovaná i její společnost v přepravní dokumentaci vystupovaly nejednotně. Za této situace nelze podle soudu klást k tíži žalobce, že nerozlišoval, zda jedná se žalovanou jako fyzickou osobou podnikatelkou nebo s její společností. Pokud jde o odměňování, soud uvěřil tvrzení žalobce, že byla sjednána odměna 2,50 Kč za kilometr, což považoval za potvrzené i výpověďmi svědků, kteří pro žalovanou rovněž vykonávali přepravu za obdobných podmínek. Na základě prokázaných jízd proto vypočetl žalobci nárok na odměnu za ujeté kilometry. Okresní soud neakceptoval žalobcem tvrzené paušální stravné 250 Kč za den, které mělo být mezi účastníky sjednáno ústně společně s odměnou 2,50 Kč za kilometr, nýbrž aplikoval § 170 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 254/2018 Sb. a č. 333/2018 Sb. U každé prokázané cesty podrobně vypočetl dobu strávenou v jednotlivých státech, příslušnou sazbu stravného, kurz EUR podle ČNB v den zahájení cesty, výši náhrady. Respektoval přitom dispoziční zásadu a žalobci nepřiznal více, než požadoval, i když zákonný výpočet někdy vedl k vyšší částce. Okresní soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na mzdu vypočtenou podle sjednané sazby 2,50 Kč/km a nárok na zákonné cestovní náhrady, proto žalobě částečně vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobci nároky odpovídající prokázaným jízdám včetně zákonných úroků z prodlení, v části odpovídající neprokázaným jízdám okresní soud žalobu zamítl a v rozsahu 659 Kč s příslušenstvím řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastavil. Protože okresní soud dovodil existenci pracovního poměru, aplikoval § 313 zákoníku práce, podle něhož byla žalovaná při skončení pracovního poměru povinna vydat potvrzení o zaměstnání (zápočtový list), což dosud neučinila. Z tohoto důvodu jí uložil povinnost vydat žalobci potvrzení, v němž bude uvedeno, že žalobce pracoval u žalované jako řidič v pracovním poměru od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019.6. Proti rozsudku okresního soudu s výjimkou výroků II a III podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud nesprávně dovodil existenci pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou jako fyzickou osobou. Poukázala na to, že z listinných důkazů vztahujících se zejména k jízdám č. , hodnota,  vyplývá, že přepravy byly dokumentovány fakturami a CMR vystavenými společností , právnická osoba,  Podle žalované nelze skutečnost, že soud zjistil nejednotnost v označování dopravce, vykládat v její neprospěch a přenést závazky případně existujícího pracovního vztahu ze společnosti na fyzickou osobu. Dovozovala proto nedostatek své pasivní legitimace. Podle žalované soud prvního stupně založil skutkové závěry převážně na účastnické výpovědi žalobce a bezdůvodně jí přiznal vyšší důkazní hodnotu než výpovědi svědka , jméno FO,  a listinným důkazům. Namítala, že okresní soud u některých jízd vycházel pouze z paraf na listinách, které žalobce označil za své, a přesto dospěl k závěru, že jízdy vykonal právě žalobce. Takový postup považovala za jednostranný a rozporný s pravidly hodnocení důkazů i s důkazním břemenem žalobce. Žalovaná dále vytýkala okresnímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou neplatnosti tvrzeného mzdového ujednání. Tvrdila, že odměna ve výši 2,50 Kč za kilometr bez základní tarifní mzdové složky je v rozporu s kogentní úpravou minimální a zaručené mzdy a nepřípustně přenáší podnikatelské riziko na zaměstnance. Podle žalované okresní soud pouze převzal tvrzení žalobce o sjednané odměně, aniž by posoudil, zda je takové ujednání platné. Tím zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Současně žalovaná namítala, že žalobcem tvrzený rozsah práce je fakticky nerealizovatelný. Poukázala zejména na údaje o jednotlivých jízdách, z nichž podle ní vyplývá denní pracovní zatížení okolo 18 až 21 hodin při minimálním odpočinku, což označuje za rozporné s biologickými možnostmi člověka, věkem žalobce (67 let) i předpisy upravujícími dobu řízení a odpočinku řidičů. Měla proto za to, že soud prvního stupně založil rozhodnutí na zjevně nevěrohodných údajích obsažených v soukromých záznamech žalobce. Žalovaná dále namítala, že okresní soud dovodil vznik pracovního poměru, aniž by byly prokázány znaky závislé práce, zejména výkon práce ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a existence řídicí a kontrolní pravomoci žalované vůči žalobci. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že vedle společnosti , právnická osoba,  existovala i žalovaná jako fyzická osoba podnikající se shodným sídlem, provozovnou i předmětem podnikání. Poukázal na výpověď , jméno FO, , z níž podle něj vyplývá, že vůči řidičům vystupoval za žalovanou a organizoval její autodopravu. Podle žalobce není pro posouzení pracovněprávního vztahu podstatné, na který z obou subjektů byly vystaveny jednotlivé přepravní doklady, neboť zaměstnanec nemá povinnost zkoumat vnitřní vztahy mezi podnikající fyzickou osobou a jí ovládanou společností. Za významné považuje rovněž to, že žalovaná přes opakované výzvy neuvedla, kdo měl sporné přepravy vykonávat, pokud nikoliv žalobce. Žalobce nesouhlasil s tvrzením, že okresní soud nekriticky převzal jeho výpověď. Uvedl, že soud hodnotil všechny provedené důkazy a své závěry logicky odůvodnil. Zdůraznil, že již v průběhu řízení detailně popsal jednotlivé pracovní cesty a následně byly od oslovených společností získány listiny, které jeho tvrzení potvrzovaly. Podle žalobce proto nelze uzavřít, že by si jednotlivé přepravy vymyslel. Pokud se na některých dokumentech nachází pouze parafa, jde podle něj o jeho běžně používaný podpisový znak, přičemž listiny pocházejí od třetích osob, nikoliv od žalobce. Žalobce uvedl, že odměňování podle počtu ujetých kilometrů představuje formu úkolové mzdy běžně používanou v dopravě. I kdyby sjednaná odměna nedosahovala minimální či zaručené mzdy, nezpůsobovalo by to neplatnost pracovního poměru ani mzdového ujednání; mohlo by to pouze zakládat nárok zaměstnance na doplatek mzdy nebo důsledky v rámci veřejnoprávní kontroly. Za nepřijatelný označil závěr, že by zaměstnanci z důvodu případné neplatnosti mzdového ujednání nenáležela žádná odměna za vykonanou práci. Žalobce namítl, že v evidovaných délkách jízd jsou zahrnuty i přestávky a doby odpočinku. Případné porušení předpisů o době řízení podle něj nemůže být důvodem k odepření nároku na mzdu za skutečně vykonanou práci. Současně upozornil, že některé údaje, na které žalovaná odkazuje (např. jízda č. , hodnota, ), ani nejsou předmětem sporu. Žalobce uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že za žalovanou vůči řidičům fakticky vystupoval a organizoval jejich práci , jméno FO, . Pokud žalovaná prostřednictvím této osoby řídila provoz své autodopravy, musí nést důsledky jeho jednání. Podle žalobce tak byly znaky závislé práce dostatečně prokázány.8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, resp. že jsou dány důvody toliko pro částečnou korekci výroku IV o uložení povinnosti vydat potvrzení o zaměstnání a nákladového výroku V.9. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.10. Soud prvního stupně v projednávané věci zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a velmi podrobně vyhodnotil provedené důkazy, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (viz zejména body 40 až 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, kdy jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají zásadám logického myšlení. Odvolací soud neshledal nic, co by v tomto směru soudu prvního stupně vytkl. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 5 až 27 a shrnutá v bodě 30 odůvodnění napadeného rozsudku mají oporu v provedeném dokazování, proto odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.11. K námitkám žalované proti skutkovým závěrům prvostupňového soudu odvolací soud v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).12. V posuzované věci odvolací soud - navzdory odlišnému názoru žalované - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolání žalované představuje toliko polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se přitom vypořádal dostatečným způsobem se všemi námitkami žalované. Svá skutková zjištění nezaložil pouze na účastnické výpovědi žalobce, jak tvrdí žalovaná. Naopak vycházel ze souhrnu důkazů tvořeného výpověďmi svědků , jméno FO, , , adresa, , , jméno FO, , , jméno FO,  a dalších, čestnými prohlášeními, CMR listy, fakturami, dodacími listy, vážními lístky a dalšími přepravními dokumenty. U každé soudem uznané jízdy byl identifikován konkrétní listinný důkaz nebo soubor důkazů, které tvrzení žalobce podporovaly. Naopak u jízd č. , hodnota,  soud žalobu právě z důvodu neunesení důkazního břemene zamítl. Již tato skutečnost svědčí o tom, že soud nepřebíral tvrzení žalobce nekriticky, nýbrž jednotlivé nároky posuzoval diferencovaně. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením výpovědi , jméno FO, . Tato výpověď byla vnitřně rozporná, neboť svědek na jedné straně popíral výkon práce žalobcem, současně však připustil, že žalobce absolvoval opakované cesty, podepisoval přepravní dokumenty a dostával za svou činnost odměnu. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud tuto výpověď hodnotil ve spojení s ostatními důkazy a posoudil ji jako nevěrohodnou. Žalovaná v průběhu řízení nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval nepravdivost údajů uváděných žalobcem ohledně jednotlivých přeprav. Její argumentace je založena především na obecné úvaze o délce pracovních cest a věku žalobce. I pokud by jednotlivé jízdy byly spojeny s porušením veřejnoprávních předpisů upravujících dobu řízení a odpočinku řidičů, samo o sobě by to ještě neznamenalo, že přepravy nebyly uskutečněny nebo že je nevykonal žalobce. Existence případného porušení dopravních předpisů není předmětem tohoto řízení. Navíc podstatná část údajů o jednotlivých cestách byla potvrzena nezávislými listinnými důkazy pocházejícími od třetích osob. Námitka žalované, že z údajů o jednotlivých jízdách vyplývá denní pracovní zatížení („průměrný denní výkon“) okolo 18 až 21 hodin při minimálním odpočinku, není pravdivá. Žalovaná zjevně vycházela z tabulky žalobce, která byla přílohou žaloby (č. l. 3 spisu), a z údaje ve sloupci „hod celkem“, který uváděl celkovou délku pracovní cesty v hodinách, jak je zřejmé z doplnění skutkových tvrzení žalobce ze dne 21. 7. 2021 (č. l. 30 - 39 spisu), kterou žalovaná podělila počtem dnů trvání pracovní cesty. Nicméně je z povahy věci zřejmé, že celková délka trvání pracovní cesty zahrnovala i dobu odpočinku, bezpečnostní přestávky apod., nejednalo se tedy o údaj o době řízení či o odpracované době.13. Odvolací soud nesdílí názor žalované, že zaměstnavatelem žalobce mohla být výlučně společnost , právnická osoba,  a nikoliv žalovaná jako fyzická osoba podnikající. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, ze kterého vyplynulo, že žalovaná i společnost , právnická osoba,  působily ve stejném oboru podnikání, měly shodné sídlo i provozovnu a že vůči řidičům fakticky vystupoval , jméno FO, . Současně bylo zjištěno, že v přepravní dokumentaci byly v souvislosti s totožnými přepravami střídavě uváděny jak žalovaná jako podnikající fyzická osoba, tak společnost , právnická osoba,  Soud prvního stupně rovněž zjistil, že převážná část prokázaných jízd byla vykonávána vozidlem, jehož provozovatelkou byla přímo žalovaná. Za této situace nelze žalobci jako osobě vykonávající práci vytýkat, že nerozlišoval mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty ovládanými žalovanou. Významná je rovněž výpověď svědka , jméno FO, , z níž vyplynulo, že fakticky organizoval přepravy, komunikoval s řidiči a zajišťoval provoz autodopravy žalované, přičemž výslovně uvedl, že šlo o práci vykonávanou pro žalovanou a její autodopravu. Rozhodující je, že dokazováním bylo prokázáno, že žalobce práci vykonával v rámci podnikatelské činnosti žalované a na její účet. Nadto žalovaná ani přes opakované výzvy soudu neuvedla, kdo měl předmětné přepravy vykonávat, pokud nikoliv žalobce, a nepředložila ani důkazy, z nichž by vyplývalo, že případný pracovněprávní vztah vznikl výlučně ke společnosti , právnická osoba,  Jinak řečeno, odvolací soud sdílí úvahu soudu prvního stupně, že pokud žalovaná tvrdila, že předmětné přepravy byly vykonávány výlučně pro jiný subjekt, případně jinými osobami, nic jí nebránilo označit tyto osoby nebo předložit odpovídající důkazy, což se však v průběhu řízení nestalo. Závěr soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalované je proto správný.14. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na mzdu a na stravné v souvislosti s výkonem práce v měsících červenec 2019 až září 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).15. Odvolací soud se s níže uvedenými korekcemi ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně (zejména body 32 a 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí).16. Bylo prokázáno, že žalobce vykonával přepravy osobně, dlouhodobě, podle pokynů osoby jednající za žalovanou, s využitím vozidel a organizačního zázemí žalované, za sjednanou odměnu a nikoliv na vlastní podnikatelské riziko. Výpovědi svědků, zejména , jméno FO, , , jméno FO,  a , jméno FO, , potvrzují, že přepravy byly organizovány centrálně a že řidiči dostávali pokyny týkající se tras, nakládek a vykládek. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že byly naplněny znaky závislé práce a že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy uzavřené ústní, případně konkludentní formou.17. Důvodná není ani námitka žalované, že soud prvního stupně nepřihlédl k její argumentaci, podle níž bylo tvrzené ujednání o odměně ve výši 2,50 Kč za ujetý kilometr neplatné pro rozpor s právní úpravou minimální a zaručené mzdy.18. Podle § 113 odst. 1 zákoníku práce mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak. Podle § 113 odst. 3 zákoníku práce mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet.19. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákoníku práce - především ve smlouvě (kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě), není však také vyloučeno, aby mzda byla zaměstnavatelem jednostranně stanovena vnitřním předpisem anebo určena mzdovým výměrem. Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 zákoníku práce), případně nesmí být nižší než příslušná nejnižší úroveň zaručené mzdy (srov. § 112 zákoníku práce); v ostatním zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil nebo určil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit nebo určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.20. Z výše uvedeného vyplývá, že skutečnost, že odměna sjednaná ve výši 2,50 Kč za kilometr sama o sobě nezajišťovala dodržení standardů minimální či zaručené mzdy, nevede k závěru o neplatnosti pracovního poměru ani o zániku nároku zaměstnance na odměnu za vykonanou práci. Předmětem řízení nebyl nárok na doplatek do minimální nebo zaručené mzdy, nýbrž zaplacení odměny odpovídající sjednanému způsobu odměňování za práci, kterou žalobce pro žalovanou vykonal. Žalovaná přitom netvrdila ani neprokazovala, že by žalobci jakoukoli odměnu za žalované období vyplatila. Soud prvního stupně proto správně vycházel z prokázaného obsahu smluvního ujednání mezi účastníky. Nepřezkoumatelnost rozsudku v tomto směru odvolací soud neshledal. Z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a proč žalobci požadovanou odměnu přiznal. Žalobce ve své argumentaci naprosto opomíjí, že zaměstnanec nemusí být vůbec odměňován základní měsíční mzdou.21. Odvolací soud nepřehlédl, že podle čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravce nesmí odměňovat řidiče za ujetou vzdálenost nebo objem přepravovaného zboží, pokud by takový systém odměňování mohl ohrozit bezpečnost silničního provozu nebo podněcovat k porušování pravidel o době řízení a odpočinku. Předně je třeba uvést, že citované ustanovení nestanoví absolutní zákaz odměňování řidičů podle ujeté vzdálenosti. Zakázáno je pouze takové odměňování, které by mohlo vést k ohrožení bezpečnosti provozu nebo motivovat řidiče k porušování povinností uložených uvedeným nařízením. Smyslem uvedeného ustanovení je ochrana bezpečnosti silničního provozu a regulace způsobu odměňování dopravců, nikoliv zbavení zaměstnance nároku na odměnu za práci, kterou pro zaměstnavatele skutečně vykonal. Samotná skutečnost, že odměna byla sjednána ve vazbě na počet ujetých kilometrů, proto bez dalšího neznamená rozpor s čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení. Nadto předmětem tohoto řízení nebylo posouzení souladu systému odměňování žalované s veřejnoprávními předpisy upravujícími provozování silniční dopravy ani ukládání sankcí za jejich porušení. Předmětem řízení bylo posouzení, zda mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah a zda žalobci za skutečně vykonanou práci vznikl nárok na odměnu. I kdyby bylo možné dovodit, že sjednaný způsob odměňování nebyl plně v souladu s požadavky čl. 10 odst. 1 nařízení č. 561/2006, nevedlo by to samo o sobě k závěru, že žalobci nenáleží žádná odměna za práci, kterou pro žalovanou vykonal. Takový výklad by ve svém důsledku zvýhodňoval zaměstnavatele, který případně nastavil odměňování v rozporu s veřejnoprávní regulací, a přenášel by negativní důsledky takového postupu na zaměstnance jako slabší smluvní stranu pracovněprávního vztahu. Odvolací soud dále konstatuje, že žalovaná v řízení netvrdila ani v řízení nevyšly jiným způsobem najevo konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že sjednaný způsob odměňování vedl žalobce k porušování dob řízení a odpočinku nebo že právě v důsledku motivační složky mzdy docházelo k ohrožení bezpečnosti provozu. Konečně ani případná neplatnost ujednání o způsobu určení mzdy by sama o sobě nezbavovala zaměstnavatele povinnosti poskytnout zaměstnanci odměnu za vykonanou práci.22. Konečně soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že nárok žalobce na stravné neposuzoval podle tvrzeného ujednání o paušální částce 250 Kč za den pracovní cesty, nýbrž podle kogentní úpravy cestovních náhrad (zahraničního stravného) při zahraničních pracovních cestách obsažené v § 170 a násl. zákoníku práce a v prováděcích předpisech. Nárok zaměstnance na zahraniční stravné vzniká přímo ze zákona a nelze jej smluvně omezit pod zákonem stanovený rozsah.23. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, neshledal důvody ani k revizi výroků VI a VII o náhradě nákladů řízení státu, které odpovídají v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. výsledkům řízení.24. Korigovat je však třeba závěry soudu prvního stupně, pokud žalované uložil povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání s přesně vymezeným obsahem. Podle § 313 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel při skončení pracovního poměru povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání. Soud však v řízení o splnění této povinnosti může zaměstnavateli uložit pouze vydání potvrzení o zaměstnání jako takového. Nejde totiž o řízení o nahrazení projevu vůle zaměstnavatele ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., v němž by soud mohl autoritativně konstituovat obsah listiny. Povinnost vydat potvrzení o zaměstnání je povinností zaměstnavatele a obsah tohoto potvrzení stanoví zákon. Není proto namístě, aby soud v rámci žaloby na splnění této povinnosti předem určoval konkrétní obsah jednotlivých údajů, které mají být v potvrzení uvedeny. Právní řád pro případ nesouhlasu zaměstnance s obsahem vydaného potvrzení o zaměstnání poskytuje zvláštní ochranu. Podle § 315 zákoníku práce se zaměstnanec může domáhat, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně potvrzení o zaměstnání opravit, jestliže nesouhlasí s jeho obsahem. Taková žaloba však předpokládá, že potvrzení o zaměstnání již bylo vydáno a že zaměstnanec brojí proti konkrétním údajům v něm obsaženým. V projednávané věci se však žalobce domáhal vydání potvrzení o zaměstnání z důvodu, že mu dosud vydáno nebylo. Nešlo tedy o spor o správnost jeho obsahu. Soud prvního stupně proto překročil meze uplatněného nároku, jestliže u jednání dne 7. 4. 2025 s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalobce k tomu, aby požadavek na vydání potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) doplnil o konkrétně formulované údaje, které by měly být jeho obsahem, tj. např. o době trvání pracovního poměru apod.25. Dále je třeba soudu prvního stupně vytknout, že bez dalšího dovodil, že pracovní poměr trval od 1. 7. 2019 do 6. 9. 2019, přičemž jako počátek zvolil první prokázanou jízdu (č. , hodnota, ) a jako konec poslední prokázanou jízdu (č. , hodnota, ). Takový závěr však směšuje dobu, po kterou byla prokázána práce, s dobou trvání pracovního poměru. Existenci pracovního poměru nelze odvozovat pouze z toho, že po určitém datu již nebyl prokázán výkon práce. Pracovní poměr končí pouze některým ze způsobů předvídaných zákoníkem práce (§ 48 a násl. zákoníku práce), tedy zejména dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době a uplynutím sjednané doby. Jestliže okresní soud dovodil vznik pracovního poměru, musel současně zjistit i právní skutečnost, na jejímž základě pracovní poměr skončil, neboť podle § 313 odst. 1 zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele vydat potvrzení o zaměstnání vázána na skončení pracovního poměru. Žalobce od počátku řízení tvrdil, že poslední přepravu vykonal dne 6. 9. 2019, že následně opakovaně požadoval vyplacení odměny, že dne 8. 10. 2019 byl , jméno FO,  „vyhozen“ a že poté již obě strany již neměly zájem na pokračování vztahu. Žalobce dokonce v žalobě výslovně tvrdil, že k ukončení pracovního poměru došlo dohodou dne 8. 10. 2019, byť nikoli v písemné formě.26. Zákoník práce v § 49 odst. 2 vyžaduje, aby dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena písemně. S nedodržením písemné formy dohody je spojena - na rozdíl od výpovědi z pracovního poměru, odstoupení od pracovní smlouvy, okamžitého zrušení pracovního poměru a zrušení pracovního poměru ve zkušební době, u nichž nedostatek písemné formy způsobuje zdánlivost právního jednání - její neplatnost, ledaže by její strany tuto vadu dodatečně zhojily (srov. § 582 odst. 1 o. z.). Jde o neplatnost relativní, která se uplatní právě až tehdy, pokud se jí účastník příslušným způsobem dovolá. Jestliže se účastník ve lhůtě stanovené v § 72 zákoníku práce nedovolá neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou, bude se na dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřenou v jiné než písemné podobě (konkludentně, či ústně) obsahující podstatné náležitosti (ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že pracovní poměr v určitý den končí), hledět jako na platně uzavřenou.27. Pokud v daném případě sám žalobce tvrdil, že po provedení poslední jízdy požadoval vyplacení odměny, že mezi účastníky vznikl spor o její zaplacení, že dne 8. 10. 2019 mu bylo sděleno, že již pro žalovanou pracovat nebude, že po tomto datu již žádnou práci nevykonával ani netvrdil, že by byl připraven ji vykonávat, a že se současně nedomáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, pak lze z celkového chování obou stran usuzovat, že nejpozději k tomuto datu shodně považovaly svůj pracovněprávní vztah za ukončený a že tak došlo konkludentní formou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 10. 2019. Jinak řečeno, skutkový stav spolehlivě odůvodňuje závěr, že pracovní poměr mezi účastníky netrval po 8. 10. 2019. Nejpozději k tomuto dni totiž obě strany navenek jednoznačně projevily vůli v pracovněprávním vztahu dále nepokračovat.28. Za této situace je správný pouze závěr soudu prvního stupně, že žalované vznikla povinnost potvrzení o zaměstnání žalobci vydat. Výrok určující jeho konkrétní obsah však nemá v daném typu řízení oporu v právní úpravě. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku IV podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit tak, že žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání do tří dnů od právní moci rozsudku (srov. § 160 odst. 1 o. s. ř.), tj. v podstatě vypustil část výroku specifikující, co má být v potvrzení uvedeno.29. K částečné změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku V. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o převážném procesním úspěchu žalobce v rozsahu 74 %, ale nesouhlasí jednak s výší sazby odměny advokáta za jednotlivé úkony a jednak s rozsahem úkonů právní služby, jejichž náklady okresní soud uložil žalované k náhradě.30. Žalobce má nepochybně právo na náhradu nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), nicméně soud prvního stupně opomenul aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. V případě úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 tak činila sazba odměny za jeden úkon 6 220 Kč (nikoli 7 320 Kč, jak uvedl okresní soud) z tarifní hodnoty 127 171 Kč, odpovídající součtu tarifní hodnoty 117 171 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu u mzdových nároků a tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, u žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání. U úkonů právní služby učiněných od 1. 1. 2025 pak činila sazba odměny za jeden úkon 7 020 Kč (nikoli 8 120 Kč, jak uvedl okresní soud) z tarifní hodnoty 147 171 Kč, odpovídající součtu tarifní hodnoty 117 171 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu u mzdových nároků a tarifní hodnoty 30 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, u žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání.31. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považuje za honorovatelné a účelně vynaložené toliko náklady spojené s 15 úkony právní služby, a to 10 úkonů v sazbě 6 220 Kč (1. - převzetí a příprava zastupování, 2. - předžalobní výzva ze dne 16. 1. 2020, 3. - žaloba ze dne 18. 6. 2020, 4. - účast u ústního jednání dne 21. 6. 2021, 5. - účast u ústního jednání dne 6. 9. 2021, 6. - účast u ústního jednání dne 27. 10. 2021, 7. - účast u ústního jednání dne 15. 12. 2021, 8. - účast u ústního jednání dne 7. 9. 2022, 9. - účast u ústního jednání dne 19. 12. 2022, 10. - účast u ústního jednání dne 11. 5. 2024) a 5 úkonů v sazbě 7 020 Kč (11. - účast u ústního jednání dne 5. 2. 2025, 12. - účast u ústního jednání dne 7. 4. 2025, 13. - účast u ústního jednání dne 19. 11. 2025, 14. - účast u ústního jednání dne 15. 12. 2025 a 15. - účast u ústního jednání dne 28. 1. 2026). Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 5 250 Kč (10 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 5 úkonů po 450 Kč podle téhož ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2025). Odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 102 550 Kč je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 21 535,50 Kč, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně spočívaly rovněž v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 5 859 Kč. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalobce za řízení před soudem prvního stupně na 129 944,50 Kč, žalobce má právo na náhradu poměrné části těchto nákladů v rozsahu 48 %, tj. ve výši 62 373 Kč; v tomto směru odvolací soud druhý výrok napadeného rozsudku změnil.32. Naproti tomu odvolací soud nepřiznal žalobci (kromě úkonů, které nezohlednil již soud prvního stupně) z úkonů právní služby vyúčtovaných jeho zástupcem v podání ze dne 6. 2. 2026 náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 24. 1. 2022, 14. 2. 2023, 13. 3. 2024, 8. 1. 2025, 30. 1. 2025, 26. 5. 2025 a 5. 12. 2025, s dalšími poradami s klientem ve dnech 16. 1. 2023, 28. 2. 2024, 24. 1. 2025 a 20. 5. 2025 a nahlížením do spisu ve dnech 12. 1. 2023, 7. 5. 2024 a 8. 1. 2025.33. Za další písemná podání žalobce (kromě žaloby) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za doplnění tvrzení a důkazních návrhů, které měly a mohly být již součástí žaloby, nebo za repliku k vyjádření protistrany, k němuž se mohl účastník vyjádřit v rámci přednesu u ústního jednání, resp. vyjádření k dokazování a návrhy na doplnění dokazování odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává, a to bez ohledu na skutečnost, zda tato podání učinil na výzvu soudu či nikoli. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalobce a dospěl k závěru, že je nelze považovat za písemná podání nebo návrhy ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani v poloviční sazbě per analogiam podle § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu. Platí to rovněž o závěrečném návrhu ze dne 5. 12. 2025, který není podle ustálené judikatury ničím jiným než prostředkem k zajištění přesné protokolace či usnadnění protokolace závěrečného návrhu zástupce účastníka u jednání soudu a nepředstavuje tak samostatný úkon právní služby.34. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Další porada dne 16. 1. 2023 evidentně souvisela se změnou osoby zástupce žalobce, ke které však nebyly dány žádné objektivní důvody, proto nelze tyto náklady přenášet na protistranu. Odvolací soud neshledal ani u třech dalších účtovaných porad objektivně rozumný a účelný důvod k tomu, aby s ohledem na průběh řízení a dokazování proběhly tři další porady mezi žalobcem a jeho zástupcem přesahující jednu hodinu.35. Nahlížení do spisu či studium spisu zástupcem účastníka v průběhu občanskoprávního řízení nelze obecně posuzovat jako samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. f) a odst. 3 advokátního tarifu. Prostudování spisu při skončení vyšetřování v rámci trestního řízení nelze svou povahou a účelem srovnávat s prostudováním spisu v civilním řízení. Prostudování spisu v rámci trestního řízení je samostatným procesním úkonem, kterým se končí vyšetřování, tj. jedná se o závěrečnou fázi přípravného řízení. Smyslem tohoto institutu je realizovat právo na obhajobu v tomto důležitém okamžiku trestního řízení. Zároveň tento institut slouží k prověrce dodržování procesních předpisů v přípravném řízení jako samostatné fáze trestního řízení před případným zahájením další fáze, a to řízení před soudem. Naproti tomu civilní řízení nemá obdobné samostatné fáze jako trestní řízení. Odvolací soud připouští, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být výjimečně podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, ovšem pouze u takového prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18). Odvolací soud má za to, že ani jedno z nahlížení do spisu v projednávané věci takovou povahu nemělo a nebylo z hlediska uplatňování zájmů žalobce účelné. Zejména v prvním případě (12. 1. 2023) souviselo nahlížení do spisu evidentně se změnou osoby zástupce žalobce, ke které však nebyly dány žádné objektivní důvody, proto nelze tyto náklady přenášet na protistranu.36. Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, proto má podle § 224 odst. 1 za použití 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobce, jejichž výši určil ve shodě se soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a to celkem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 5 820 Kč (z punkta ve výši 117 160 Kč, sestávajícího z částky 87 160 Kč přiznané na mzdových nárocích a částky 30 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu v případě žaloby na vydání potvrzení o zaměstnání), což činí celkem 11 640 Kč. Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, a cestovní výdaje ve výši 2 301 Kč (za cestu osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 7,5 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva 34,10 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč, ujeto z Šumperka do Ostravy a zpět 272 km), tj. celkem 14 841 Kč. Odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 3 117 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalobce za řízení před odvolacím soudem na 17 958 Kč.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:KSOS:2026:16.Co.93.2026.1","publishedAt":"2026-11-12","decisionAt":"2026-07-15","caseNumber":{"senate":16,"registry":"Co","index":93,"year":2026,"pageNumber":536},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Tomáš","lastName":"Zubek","titlesAfter":"","function":"předseda senátu"},"courtCode":"KSOS","caseResultType":["POTVRZENI","ZMENA"],"caseSubject":"o 117 171 Kč s příslušenstvím a o vydání zápočtového listu","specialType":[],"affectedDocs":[{"caseNumber":{"senate":8,"registry":"C","index":102,"year":2020,"pageNumber":508},"affectedDate":"2026-01-28","courtCode":"OSSU","affectedTypes":["CONFIRM","CHANGE"],"url":null}],"regulations":[{"paragraphNumber":"8","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"9","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"11","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"12","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"13","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"10","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"118a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"132","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"133","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"135","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"137","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"148","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"161","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"204","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"212","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"212a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"219","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"220","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"224","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"33","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"34","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"48","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"72","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"111","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"112","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"113","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"170","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"313","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"315","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"49","lexNumber":418,"lexYear":2011,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["SMLOUVA_PRACOVNI","LHUTY","PRACOVNI_POMER","ZKUSEBNI_DOBA","DOKAZOVANI","SVEDEK","PRACOVNEPRAVNI_VZTAHY","NAHRADA_NAKLADU","ODVOLANI","NAKLADY_RIZENI","DOHODA_O_ROZVAZANI_PRACOVNIHO_POMERU","PASIVNI_LEGITIMACE","HODNOCENI_DUKAZU","SKONCENI_PRACOVNIHO_POMERU","PRACOVNI_CESTA","SMLOUVA_KOLEKTIVNI","NASLEDEK","OKAMZITE_ZRUSENI_PRACOVNIHO_POMERU"]},"styles":[{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":14,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":16,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":17,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":8,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":10,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false}]}