{"uuid":"dc05ce3f-4fdd-48e1-8584-d84f60da3888","header":[{"texts":[{"text":"Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":"., IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno advokáta","anonStyle":"ANON"},{"text":" sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa advokáta","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalované: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozená ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalované","anonStyle":"ANON"},{"text":" bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalované","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení 97 746,35 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 712,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 87 087,98 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 786,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 712,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 87 087,98 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 786,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.","justification":[{"texts":[{"text":"Žalobkyně se domáhala zaplacení 97 746,35 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 9. 5. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":", na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 101 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 9. 9. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 146 907 Kč a uhradila částku 118 947 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 95 346,35 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 10. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 15 424,57 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z dlužné jistiny 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 2 629,10 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové dlužné částky 97 746,35 Kč za období od 10. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byla vyzvána k vyplnění registračního formuláře, kam zadala své osobní údaje. Poté si zvolila přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedla řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující jí uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalované na smlouvě byl nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo. Totožnost žalované byla ověřena platným dokladem totožnosti. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně rovněž telefonicky kontaktovala žalovanou a ověřila si tak pravost kontaktních údajů a kontaktovala i zaměstnavatele žalované a ověřila si trvání zaměstnání a výši příjmu žalované (a takto ověřenou výši použila do výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky), dále při výpočtu výše splátky pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně konkrétně provedla výpočet limitu nejvyšší měsíční splátky žalované tak, že zohlednila měsíční příjem žalované ve výši 12 500 Kč a jako výdaje použila životní minimum žalované ve výši 3 410 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru 1 220 Kč; při výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky na domácnost žalované zohlednila žalobkyně příjem žalované ve výši 12 500 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 000 Kč měsíčně a jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti ve výši 12 000 Kč, buffer MLSu domácnosti 580 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru 1 220 Kč. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po dobu přesahující pět let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 9. 5. 2019 úvěrovou smlouvu č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"hodnota","anonStyle":"ANON"},{"text":" ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":" půjčka - revolvingový úvěr. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 40 000 Kč s úrokovou sazbou 29,88 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 3,05 % z úvěrového rámce. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 9.6. úvěrových podmínek. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady na vymáhání. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a doplňkových služeb.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je od září 2018 zaměstnána u ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč, bydlí v podnájmu, je svobodná, bezdětná a příjem ostatních členů domácnosti činí 24 000 Kč měsíčně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně se žalovanou je zřejmé, že žalobkyně telefonicky ověřovala kontaktní údaje žalované (email, adresu bydliště). Žalovaná telefonicky potvrdila, že výdaje domácnosti (kdy žalovaná žije v domácnosti s matkou) činí 12 000 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně s panem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":" je zřejmé, že žalovaná je od roku 2018 zaměstnána u pana ","anonStyle":"NONE"},{"text":"jméno FO","anonStyle":"ANON"},{"text":", není ve výpovědní době a nejsou jí prováděny exekuční srážky ze mzdy, výše její mzdy činí cca 15 000 Kč hrubého.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je svobodná, bezdětná a bydlí v podnájmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti žalované činí 24 000 Kč a výdaje žalované činí 12 000 Kč měsíčně. Lustrace žalované v příslušných registrech byly negativní.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru neměla závazky z jiných úvěrů u zde vedených nebankovních poskytovatelů úvěrů.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je patrné, jak žalovaná úvěr průběžně čerpala a splácela, dále že výše úvěrového rámce byla v průběhu trvání smluvního vztahu navýšena na 101 000 Kč a konečně, že žalovaná v průběhu trvání tohoto smluvního vztahu načerpala celkem 146 907 Kč a uhradila celkem 118 947 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Dopisem ze dne 9. 9. 2024, jehož odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2024, jejíž odeslání dne 4. 10. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Co se týká příjmů žalované, ty byly před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ověřovány telefonním hovorem se zaměstnavatelem žalované, žalovanou uvedený příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 000 Kč však žádným způsobem ověřen nebyl. Z výdajů žalované žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení (nulové), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje neověřovala vůbec a vycházela pouze z informací od žalované a ze statistických údajů (vzala v potaz životní minimum žalované). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče použití statistických dat (životní minimum), tak především náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zároveň je třeba poukázat, že žalobkyně při svých výpočtech zohlednila měsíční splátku schvalovaného úvěru při výši poskytnutého úvěru (úvěrového rámce) 40 000 Kč a nikterak nezohlednila, že úvěrový rámec byl v průběhu podstatně navýšen až na částku 101 000 Kč, čímž se i výše měsíční splátky zvýšila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 146 907 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 118 947 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 27 960 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 9. 9. 2024, jejichž odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 9. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 752,04 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 67 386,35 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 424,57 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 877,06 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 786,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"Žalobkyně se domáhala zaplacení 97 746,35 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 9. 5. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 101 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 9. 9. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 146 907 Kč a uhradila částku 118 947 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 95 346,35 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 10. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 15 424,57 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z dlužné jistiny 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 2 629,10 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové dlužné částky 97 746,35 Kč za období od 10. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byla vyzvána k vyplnění registračního formuláře, kam zadala své osobní údaje. Poté si zvolila přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedla řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující jí uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalované na smlouvě byl nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo. Totožnost žalované byla ověřena platným dokladem totožnosti. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně rovněž telefonicky kontaktovala žalovanou a ověřila si tak pravost kontaktních údajů a kontaktovala i zaměstnavatele žalované a ověřila si trvání zaměstnání a výši příjmu žalované (a takto ověřenou výši použila do výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky), dále při výpočtu výše splátky pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně konkrétně provedla výpočet limitu nejvyšší měsíční splátky žalované tak, že zohlednila měsíční příjem žalované ve výši 12 500 Kč a jako výdaje použila životní minimum žalované ve výši 3 410 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru 1 220 Kč; při výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky na domácnost žalované zohlednila žalobkyně příjem žalované ve výši 12 500 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 000 Kč měsíčně a jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti ve výši 12 000 Kč, buffer MLSu domácnosti 580 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru 1 220 Kč. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po dobu přesahující pět let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 9. 5. 2019 úvěrovou smlouvu č. , hodnota,  , Anonymizováno,  půjčka - revolvingový úvěr. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 40 000 Kč s úrokovou sazbou 29,88 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 3,05 % z úvěrového rámce. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, , které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 9.6. úvěrových podmínek. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady na vymáhání. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a doplňkových služeb.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je od září 2018 zaměstnána u , jméno FO,  s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč, bydlí v podnájmu, je svobodná, bezdětná a příjem ostatních členů domácnosti činí 24 000 Kč měsíčně.Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně se žalovanou je zřejmé, že žalobkyně telefonicky ověřovala kontaktní údaje žalované (email, adresu bydliště). Žalovaná telefonicky potvrdila, že výdaje domácnosti (kdy žalovaná žije v domácnosti s matkou) činí 12 000 Kč.Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně s panem , jméno FO,  je zřejmé, že žalovaná je od roku 2018 zaměstnána u pana , jméno FO, , není ve výpovědní době a nejsou jí prováděny exekuční srážky ze mzdy, výše její mzdy činí cca 15 000 Kč hrubého.Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je svobodná, bezdětná a bydlí v podnájmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti žalované činí 24 000 Kč a výdaje žalované činí 12 000 Kč měsíčně. Lustrace žalované v příslušných registrech byly negativní.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru neměla závazky z jiných úvěrů u zde vedených nebankovních poskytovatelů úvěrů.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je patrné, jak žalovaná úvěr průběžně čerpala a splácela, dále že výše úvěrového rámce byla v průběhu trvání smluvního vztahu navýšena na 101 000 Kč a konečně, že žalovaná v průběhu trvání tohoto smluvního vztahu načerpala celkem 146 907 Kč a uhradila celkem 118 947 Kč.Dopisem ze dne 9. 9. 2024, jehož odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2024, jejíž odeslání dne 4. 10. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Co se týká příjmů žalované, ty byly před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ověřovány telefonním hovorem se zaměstnavatelem žalované, žalovanou uvedený příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 000 Kč však žádným způsobem ověřen nebyl. Z výdajů žalované žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení (nulové), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje neověřovala vůbec a vycházela pouze z informací od žalované a ze statistických údajů (vzala v potaz životní minimum žalované). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče použití statistických dat (životní minimum), tak především náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zároveň je třeba poukázat, že žalobkyně při svých výpočtech zohlednila měsíční splátku schvalovaného úvěru při výši poskytnutého úvěru (úvěrového rámce) 40 000 Kč a nikterak nezohlednila, že úvěrový rámec byl v průběhu podstatně navýšen až na částku 101 000 Kč, čímž se i výše měsíční splátky zvýšila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 146 907 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 118 947 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 27 960 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 9. 9. 2024, jejichž odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 9. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 752,04 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 960 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 67 386,35 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 424,57 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 95 346,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 877,06 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 786,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSHO:2025:13.C.60.2025.1","publishedAt":"2025-11-12","decisionAt":"2025-09-09","caseNumber":{"senate":13,"registry":"C","index":60,"year":2025,"pageNumber":39},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Helena","lastName":"Podveská","titlesAfter":"","function":"samosoudkyně"},"courtCode":"OSHO","caseResultType":["VYHOVENI","ZAMITNUTI"],"caseSubject":"zaplacení 97 746,35 Kč s příslušenstvím","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"115a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"1970","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2395","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2993","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["NASLEDEK","PODNIKATEL","LHUTY","NAHRADA_NAKLADU","BEZDUVODNE_OBOHACENI","NEPLATNOST_SMLOUVY","NAKLADY_RIZENI","SMLOUVA_O_UVERU","SRAZKY_ZE_MZDY"]},"styles":[{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false}]}