{"uuid":"dd29631f-8eaa-42df-a465-bb941ddb5bb3","header":[{"texts":[{"text":"ROZSUDEK","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":2,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"JMÉNEM REPUBLIKY","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":2,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":", IČO ","anonStyle":"NONE"},{"text":"IČO žalobkyně","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"sídlem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalobkyně","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":5,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Jméno žalovaného","anonStyle":"ANON"},{"text":", narozený dne ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Datum narození žalovaného","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":6,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"bytem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Adresa žalovaného","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":7,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení částky 48 891,26 Kč s příslušenstvím,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":4,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2026, č. j. 10 C 316/2025-34,","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":3,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti částky 14 437,65 Kč a ve výroku II.:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"a) mění následovně:","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":10,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 437,65 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":10,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 797 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":9,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti částky 14 437,65 Kč a ve výroku II.:a) mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 437,65 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 797 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 14 437,65 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 34 453,61 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně vždy z částky 57 425,32 Kč od 1. 9. 2024 do 30. 9. 2024, z částky 57 125,32 Kč od 1. 10. 2024 do 19. 10. 2024, z částky 51 875,32 Kč od 20. 10. 2024 do 22. 11. 2024, z částky 46 625,32 Kč od 23. 11. 2024 do 22. 12. 2024 a z částky 41 375,32 Kč od 23. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 891,26 Kč s výše uvedeným úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 15. 11. 2021 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":" – dále jen „banka“) se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru s úvěrovým rámcem 60 000 Kč. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy vyčerpal celkem částku 98 739 Kč a vrátil částku 84 301,35 Kč, přičemž úvěr řádně nesplácel, a proto banka přistoupila k předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 31. 8. 2024. Na žalobkyni byly pohledávky ze smlouvy postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023. Žalobkyně se pak po žalovaném domáhala zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 41 375,32 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 7 515,94 Kč a dále běžícího úroku a úroku z prodlení. Žalovaný v prvostupňovém řízení uváděl, že žalobkyně uplatňuje poplatky a úroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy a ochranou spotřebitele. Dále zmínil, že jeho podnikání je v hlubokém útlumu a negeneruje žádný zisk, což řeší tím, že hledá zaměstnanecký poměr, z něhož by byl schopen hradit svůj dluh. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se banka nikoliv řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Nebyly zejména z její strany jakkoliv ověřovány příjmy a výdaje žalovaného. Proto okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ a povinnosti žalovaného vydat žalobkyni pouze nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení. Tedy částku 14 437,65 Kč jako rozdíl poskytnuté částky úvěru ve výši 98 739 Kč a žalovaným splacené částky 84 301,35 Kč. V této části proto okresní soud žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu ji zamítl s tím, že žalobkyně nemá nad rámec této částky z neplatné smlouvy vůči žalovanému jiný nárok. Nepřiznal jí nárok ani na úrok z prodlení, neboť dovodil, že splatnost nesplacené jistiny úvěru určuje až soud ve svém rozhodnutí a žalovaný se tak dříve nemůže dostat do prodlení s jejím vrácením.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě také v celém rozsahu výroku II. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně poukázala v prvé řadě na skutečnost, že banka úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru řádně a individuálně posoudila. Tato skutečnost je pak potvrzována i tím, že žalovaný úvěr od prosince 2021 do dubna 2024 řádně splácel. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka nevycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným, ale ověřovala jeho příjmy, závazky a platební historii prostřednictvím úvěrových registrů, insolvenčního rejstříku a bankovních údajů. Současně nezohlednila jen žalovaným deklarované výdaje (v částce 12 000 Kč měsíčně), ale stanovila je s ohledem na analýzu Ministerstva pro místní rozvoj ČR ve vyšší částce 22 000 Kč měsíčně. Přihlédla přitom také ke statistickým údajům a obvyklým životním nákladům. Pokud pak žalovaný dosahoval příjmu 70 000 Kč měsíčně a jeho splátkové zatížení činilo 7 450 Kč měsíčně, neexistovaly zde důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl v takovém případě schopen hradit měsíční splátky dle nově uzavírané smlouvy o úvěru. Žalobkyně rovněž poukázala na přehnaný formalismus a nadměrné akcentování ochrany dlužníků na úkor práv věřitelů ze strany soudu, což není v tomto případě namístě, neboť úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako správného s tím, že použití paušálních statistických dat nenahrazuje zákonnou povinnost věřitele zjistit a reálně ověřit skutečné výdaje konkrétního spotřebitele ke dni poskytnutí úvěru. Současně poukázal na skutečnost, že smlouva neobsahuje jeho vlastnoruční podpis, přičemž dokument pouze obecně konstatuje, že byl podepsán elektronicky. Žalobkyně však platnost tohoto údajného elektronického podpisu nijak neprokázala. Okresní soud pak zcela správně aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení, přičemž vyčíslení dluhu žalovaný respektuje a dluh uhradí. Žalobkyně však zcela zjevně nemá nárok na smluvní úrok, poplatky a nepřiměřené úroky z prodlení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně v celém výroku II., přičemž odvolací soud má za to, že z obsahu odvolání plyne, že žalobkyně napadla svým odvoláním rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 14 437,65 Kč (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, jelikož se domáhala přiznání úroku z prodlení také z částky 14 437,65 Kč. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně i přesto odvolací soud částečně dokazování provedené dříve okresním soudem zopakoval ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to důkazy v podobě výpisů z kartového a úvěrového účtu žalovaného č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"č. účtu","anonStyle":"ANON"},{"text":" za období listopadu 2021 až prosince 2023 a smlouvou o revolvingovém úvěru č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":". Současně pak odvolací soud nově provedl dle § 213 odst. 4 o. s. ř. důkaz přiznáními k dani z příjmů fyzických osob (žalovaného) za roky 2023, 2024 a 2025. Pro zestručnění pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Odvolací soud pak k výše uvedeným důkazům, které provedl v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., doplňuje, že tyto důkazy sice byly žalovaným označeny až v průběhu odvolacího řízení, ale odvolací soud k nim byl oprávněn přihlížet. Nejednalo se totiž o důkazy označené v rozporu s § 205a o. s. ř., neboť okresní soud v rámci svého posledního jednání (dne 24. 3. 2026) nepoučil žalovaného dle § 119a o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti má uvést a důkazy označit do doby vyhlášení rozhodnutí okresním soudem s tím, že pokud tak učiní až poté, nebude k nim možno přihlížet v rámci odvolacího řízení. Nedostatek tohoto poučení pak způsobil, že odvolací soud mohl přihlížet k rozhodným tvrzením uvedeným a důkazům označeným v průběhu celého odvolacího řízení. Ve věci dle odvolacího soudu nenastala ani tzv. koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že aby takové účinky v řízení nastaly, je nezbytné, aby o nich účastníci byli poučeni jednak v předvolání k jednání, a jednak před skončením jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení. Okresní soud sice účastníky k prvnímu jednání ve věci, které proběhlo dne 26. 2. 2026, předvolal s poučením, že u jednání má nastat koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. Nicméně již o nastolení účinků koncentraci řízení k okamžiku skončení tohoto jednání nepoučil přítomného žalovaného na konci tohoto jednání. Přitom i poučení ve smyslu § 118b o. s. ř. před skončením prvního jednání ve věci je jedním z nezbytných předpokladů pro to, aby mohla nastat koncentrace řízení (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 98/2013). Koncentrace řízení pak nemohla nastat ani proto, že okresní soud před skončením prvního jednání ve věci nerespektoval postup předepsaný v § 118 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., jelikož k tomuto okamžiku neprovedl všechny úkony v těchto ustanoveních uvedené. Zejména předtím, než přistoupil k dokazování, neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení jsou sporná, a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, případně které provede, i když je účastníci nenavrhli (tzv. „ustavení sporu“ – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3372/2022, ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2833/2023, ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3252/2023, či ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1237/2024). U jednání okresního soudu dne 26. 2. 2026 (předtím, než okresní soud přistoupil k zahájení dokazování) k ustavení sporu nedošlo, neboť dle protokolu z tohoto jednání po přečtení žaloby a vyjádření žalovaného již bylo přistoupeno k dokazování.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Vzhledem k nenaplnění podmínek nutných pro nastolení účinků koncentrace řízení tak dle odvolacího soudu v řízení před okresním soudem koncentrace řízení nenastala, neboť jak vyplývá ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2026, pokud soud neposkytne účastníkům poučení dle § 118b o. s. ř. před skončením prvního jednání, koncentrace řízení již nemůže následně nikdy nastat. Rozhodné skutečnosti je tak možno uvádět a důkazy k jejich prokázání označovat v celém průběhu řízení, a to i v průběhu odvolacího řízení, neboť (jak již bylo zmíněno výše) nedošlo ani k řádnému poučení účastníků řízení ve smyslu § 119a o. s. ř.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Z hlediska právního posouzení věci samé pak odvolací soud především souhlasí se závěrem okresního soudu, že v průběhu řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v podobě, v jaké byla předložena okresnímu soudu. Sám žalovaný totiž po provedení důkazu obsahem této smlouvy před okresním soudem nijak nezpochybňoval její obsah, nadto sám uváděl, že si je vědom, že na základě této smlouvy vyčerpal zhruba částku 32 000 Kč na zakoupení elektronického zařízení. Současně je patrné, že žalovaný dluh vzniklý na základě této smlouvy po určitou dobu (nejméně od prosince 2021 do listopadu 2023) splácel a musel si tak být vědom existence této smlouvy, jinak by tak zcela zjevně nečinil. Odvolací soud tak považuje argumentaci žalovaného učiněnou až v průběhu odvolacího řízení, že rozporuje uzavření předmětné smlouvy prostřednictvím komunikace na dálku, za zjevně účelovou. Odvolací soud tak vycházel při svém rozhodování z toho, že skutečně byla mezi bankou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru s obsahem, jak jej zjistil okresní soud.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Odvolací soud pak souhlasí také se závěrem okresního soudu o spotřebitelském charakteru uzavřené smlouvy, neboť banka byla při uzavření smlouvy podnikatelem a žalovaný spotřebitelem. Na smlouvu je tak nutno kromě ustanovení o. z. aplikovat také právní úpravu obsaženou v ZoSÚ (zejména § 86 a § 87 ZoSÚ). Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu, že banka před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, pokud je spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ. Podle tohoto ustanovení pak poskytovatel poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pro posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ je tak klíčové zjistit, zda po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Přitom je nutno vyjít z toho, že dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost (včetně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) s odbornou péčí. Při výkladu tohoto pojmu (odborná péče) se pak musí dle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nichž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu je tak možno rovněž dovodit, že by poskytovatel úvěru neměl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost poskytovatele úvěru spotřebitelem uváděné skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. V tomto kontextu je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) vyložil čl. 8 směrnice (EU) 2023/2225 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice CCD“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli úvěru samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Ostatně i z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit s tím, že míra ověření je na zvážení jednající osoby tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Žalobkyně pak v průběhu řízení tvrdila, že banka úvěruschopnost žalovaného zkoumala tím, že jeho příjem ve výši 70 000 Kč měsíčně prověřila dle výpisů z jeho účtu, které žalobkyně přiložila ke svému podání ze dne 9. 3. 2026. Současně pak banka lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, přičemž zjistila, že se žalovaným není vedeno insolvenční řízení. Negativní pak byla také lustrace žalovaného v CBCB a o žalovaném nebyly zjištěny žádné negativní informace ani při lustraci v interní evidenci klientů banky. Žalovaný pak uvedl své výdaje v částce 12 000 Kč měsíčně a nájemné ve výši 0 Kč. Banka pak dle interního ekonomického modelu a v souladu s odhadovaným průměrným tržním nájemným v dané oblasti dle analýzy Ministerstva pro místní rozvoj ČR stanovila náklady žalovaného na bydlení ve výši 13 000 Kč měsíčně, náklady na stravu a ošacení ve výši 3 000 Kč měsíčně a náklady ve výši 6 000 Kč měsíčně na další výdaje. Banka pak počítala s dalšími splátkami žalovaného ve výši 4 450 Kč, přičemž splátky dle poskytovaného úvěru měly činit 3 000 Kč měsíčně. Celkové úvěrové zatížení žalovaného tak mělo činit 7 450 Kč měsíčně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Odvolací soud pak souhlasí se soudem okresním v tom, že výše zmíněný postup banky při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat za postup v souladu s odbornou péčí. Žalobkyně totiž především nijak řádně neověřila příjmy žalovaného. Pokud totiž žalobkyně uváděla, že banka ověřila příjmy žalovaného podle výpisů z účtu, které žalobkyně přiložila ke svému podání ze dne 9. 3. 2026, pak se jedná o zcela zjevný logický nonsens. Žalobkyně totiž ke svému výše uvedenému podání přiložila výpisy z úvěrového účtu založeného předmětnou smlouvou, tedy výpisy za období od 15. 11. 2021 do budoucna. Z nich pak banka mohla dost těžko vycházet při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, tedy ke dni 15. 11. 2021, jelikož při ověření úvěruschopnosti dlužníka je nutno vycházet z informací existujících do dne uzavření smlouvy o úvěru. Odvolací soud tak z výpisů z kartového a úvěrového účtu žalovaného č. ","anonStyle":"NONE"},{"text":"č. účtu","anonStyle":"ANON"},{"text":" za období listopadu 2021 až prosince 2023 nezjistil žádné relevantní skutečnosti, které by mohly svědčit o prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Banka tedy žádným relevantním způsobem neověřovala žalovaným tvrzené příjmy a nijak si ani neověřila jeho výdaje. Ty sice banka stanovila v částce vyšší, než uváděl sám žalovaný (banka vycházela z celkových výdajů žalovaného v částce 22 000 Kč oproti žalovaným uváděné částce 12 000 Kč), avšak tyto výdaje žalovaného nijak neověřovala se skutečným stavem. Odvolací soud má za to, že pro řádné zkoumání úvěruschopnosti není potřeba, aby dlužník prokazoval veškeré své výdaje, které průměrně utrácí. Každý poskytovatel úvěru by však měl minimálně zjišťovat u dlužníka, kterému úvěr poskytuje, jeho pravidelné výdaje na bydlení, které navíc nebývá nijak složité prokázat (platbami z účtu, SIPO, smlouvou o nájmu, výpisem z katastru nemovitostí, smlouvou o dodávkách energií do místa bydlení apod.). Banka však zjevně u žalovaného ani nezjišťovala, jaký typ bydlení (vlastní, nájemní apod.) žalovaný obývá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti shrnuje, že žalobkyně mohla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet pouze z toho, že žalovaný má (dle ní) průměrné měsíční výdaje ve výši 22 000 Kč, které však nijak neprověřila a vycházela při jejich zjištění pouze ze statistických údajů. A že již vyčerpal další úvěry, které splácí měsíční částkou 4 450 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Všechny výše uvedené skutečnosti tak vedou odvolací soud (ve shodě se soudem okresním) k závěru, že pokud banka při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. A protože banka nejednala při zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet v souladu s odbornou péčí, není ani možno dovodit, že by zde byl prostor pro učinění závěru o tom, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Takový závěr je totiž možno učinit pouze tehdy, dojde-li k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tedy zejména při řádném prověření jeho příjmů a výdajů.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný po uzavření smlouvy úvěr několik měsíců řádně splácel. Jak totiž vyplývá z rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, články 8 a 23 směrnice CCD nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Jak pak uvedl SDEU ve výše uvedeném rozhodnutí, pokud jde o posouzení cílů sledovaných směrnicí CCD, z ustálené judikatury SDEU vyplývá, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovená v čl. 8 směrnice CCD tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle uvedené směrnice, kterým je, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (viz rozsudky ze dne 27. 3. 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C-565/12, bod 42, a ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, bod 21). SDEU kromě toho opakovaně judikoval, že s ohledem na bod 26 odůvodnění směrnice CCD má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Kdyby pak uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z čl. 8 směrnice CCD. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Je tak zjevné, že pokud ani splacení celého úvěru nemůže mít dle judikatury SDEU vliv na posouzení platnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti dlužníka věřitelem před jejím uzavřením, tím méně může mít takový dopad splacení pouze části takového úvěru, jako se stalo v tomto projednávaném případě. Odvolací soud se tak v tomto konkrétním případě neztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nichž nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, neboť pro takový závěr musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Nadto v tam posuzované věci totiž dovolací soud posuzoval zcela jinou skutkovou situaci, jelikož v ní došlo ke splacení celého úvěru dlužníkem, který poté žaloval úvěrujícího o vrácení přeplatků s tvrzením, že smlouva byla pro jeho neúvěruschopnost absolutně neplatná. V této konkrétní věci navíc odvolací soud dospěl k závěru, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou tak, jak ji banka učinila dle výše popsaných zjištění, musely být na její straně zcela zjevné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet (pokud by samozřejmě přistupovala ke zkoumání úvěruschopnosti s odbornou péčí, jak jí ukládá ZoSÚ). V této konkrétní věci tak dle odvolacího soudu nic nebránilo tomu, aby byl učiněn závěr, že úvěr byl dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytnut žalovanému v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, v důsledku čehož je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Při takovém závěru je pak žalovaný povinen vrátit žalobkyni pouze částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, tedy v tomto případě částku 14 437,65 Kč, jako rozdíl částky přijaté od banky (žalobkyně jako její právní nástupkyně) a částky jim již vrácené. Proto pokud okresní soud přiznal výrokem I. svého rozsudku žalobkyni nárok na tuto částku, žalobkyně již nemá vůči žalovanému nárok na jinou jistinu, které by se mohla vůči žalovanému domáhat s ohledem na neplatně uzavřenou smlouvu o úvěru. Současně je pak nutno dovodit, že žalobkyně nemá vůči žalovanému ani nárok na smluvní úrok, neboť tento nárok žalobkyně odvozuje pouze z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. Pokud jde o splatnost částky 14 437,65 Kč (a případné přiznání úroku z prodlení z této částky), uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl vůči spotřebiteli (dlužníku) nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"23. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný v řízení před okresním soudem ničeho v tomto směru netvrdil a ani neoznačoval k prokázání případných tvrzení důkazy. Bylo však povinností okresního soudu žalovaného v tomto směru poučit dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o jeho povinnosti doplnit příslušná skutková tvrzení a označit důkazy jejich prokázání. A protože tak neučinil okresní soud, byl tak připraven učinit odvolací soud v průběhu odvolacího řízení. Přičemž jak již bylo uvedeno výše, s ohledem na to, že okresní soud nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 119a o. s. ř., a že nedošlo ani k tzv. koncentraci řízení, bylo možno v rámci odvolacího řízení přihlížet i k tvrzením uvedeným a k důkazům označeným v průběhu odvolacího řízení. Bylo tak možno zohlednit tvrzení žalovaného uvedené v jeho podání ze dne 28. 9. 2026 o tom, že žalovaný od července 2023 působil jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak z této činnosti negeneroval žádný zdanitelný příjem a jeho výdaje spojené s podnikáním byly rovněž nulové. Žalovaný dále tvrdil, že jeho majetkové poměry jsou v současné době nepříznivé, v důsledku čehož bydlí u rodičů, čímž minimalizuje své náklady na bydlení a stravu a své životní náklady hradí pouze z půjček poskytnutých jeho rodiči. Vlastní pouze deset let staré osobní vozidlo, se kterým však nemůže nijak nakládat, neboť je postiženo probíhající exekucí pro dluh u Všeobecné zdravotní pojišťovny, který splácí měsíční částkou 1 500 Kč. Rovněž žalovaný hradí dluh u ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":", a to částkou 2 500 Kč měsíčně a eviduje své další dluhy přesahující částku 300 000 Kč. Vše se však snaží aktivně řešit a hledá si zaměstnání, nicméně v současné době nemá jakýkoliv prostor pro úhradu předmětného dluhu. Žalovaný pak k prokázání těchto svých tvrzení označil jako důkazy svá daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob za roky 2023 až 2025.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"24. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k výše uvedeným tvrzením žalovaného a provedl jím navržené důkazy. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2023 až 2025 odvolací soud zjistil, že žalovaný měl příjmy v roce 2023 ve výši 4 000 Kč, v roce 2024 ve výši 2 000 Kč a v roce 2025 ve výši 0 Kč. Žalovaný tím však dle odvolacího soudu pouze prokázal, že nevykázal finančnímu úřadu žádné příjmy, z nichž by byl povinen platit daň z příjmu. Žalovaný pak současně uváděl, že bydlí u svých rodičů, kteří jej také živí a hradí jeho základní životní potřeby. K prokázání těchto svých tvrzení však žalovaný již žádné důkazy neoznačil. Žalovaný pak také nijak netvrdil (natož aby k takovým tvrzením označil důkazy), z čeho hradí měsíčně částku 4 000 Kč na splácení svých dluhů u ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":" a u ","anonStyle":"NONE"},{"text":"Anonymizováno","anonStyle":"ANON"},{"text":". Odvolací soud byl připraven v rámci jednání dne 29. 9. 2026 poučit žalovaného ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání tvrzení, jaké byly jeho možnosti a schopnosti ke splácení dluhu ze smlouvy o úvěru, zejména jaké byly jeho majetkové poměry (příjmy, výdaje a jaký majetek vlastnil) v době od listopadu 2021 do současnosti (tedy v době od poskytnutí úvěru do současnosti). Ale protože se žalovaný jednání odvolacího soudu dne 29. 9. 2026 nezúčastnil (a v podání ze dne 28. 9. 2026 se z tohoto jednání omluvil a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti), nemohl být ve výše naznačeném směru poučen. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaný pouze prokázal, že finančnímu úřadu nesdělil žádnou výši svých příjmů za roky 2023 až 2025. Současně však žalovaný nijak neprokázal, z čeho hradí či hradil v době od listopadu 2021 dosud své základní životní potřeby (u nichž je zcela zřejmé, že je musí z nějakých prostředků hradit), a také své další výdaje – nejméně ve výši 4 000 Kč měsíčně při splácení svých dluhů. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaný v řízení neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností ke splácení dlužné úvěrové jistiny. Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"25. Jak pak vyplývá z výpisu z kartového účtu, žalovaný čerpal poskytnutý úvěr ve výši 33 831 Kč dne 15. 11. 2021, ve výši 36 000 Kč dne 15. 6. 2022 a ve výši 28 908 Kč dne 13. 7. 2023. Pokud pak žalovaný dosud uhradil částku 84 301,35 Kč, je evidentní, že dosud nesplatil část úvěru poskytnutou mu dne 13. 7. 2023 a zbývá mu tak uhradit z této poskytnuté jistiny úvěru okresním soudem přisouzenou částku 14 437,65 Kč. Žalovanému tak dnem následujícím po poskytnutí (čerpání) jistiny úvěru (tedy v tomto případě dnem 13. 7. 2023) vznikla povinnost vrátit takto čerpanou jistinu úvěru (neboť nijak netvrdil a neprokázal, že by toho nebyl schopen). A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky čerpané jistiny úvěru povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, v němž měl jistinu úvěru vrátit, také úrok z prodlení z ní. Ke dni 15. 7. 2023 pak byla sazba zákonného úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 15 % ročně.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"26. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 12,75 % od 1. 9. 2024, domáhala se tak úhrady úroku z prodlení v sazbě nižší a za období kratší, než na které by mohla mít nárok. S ohledem na tyto shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok nejen na úhradu částky 14 437,65 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou jistiny úvěru), ale také na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"27. Odvolací soud proto odvoláním žalobkyně napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 14 437,65 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení změnil výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 437,65 Kč za dobu od 1. 9. 2024 do zaplacení. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud odvoláním napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil jako věcně zcela správnou.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"28. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. S ohledem na okolnost, že se žalovaný v rámci jednání okresního soudu dne 24. 3. 2026 svého nároku na náhradu nákladů řízení před okresním soudem výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"29. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byl žalovaný procesně úspěšný v rozsahu 94,8 % (v částce 51 027,74 Kč představované jistinou v částce 34 453,61 Kč a zamítnutým úrokem a úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 6 742,14 Kč) a procesně neúspěšný v rozsahu 5,7 % (v částce 3 089,85 Kč představované přiznaným úrokem z prodlení ve výši 3 089,85 Kč kapitalizovaným ke dni rozhodnutí okresního soudu). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalovaného pak odvolací soud dovodil, že žalovaný má vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 88,6 %. Žalovaný nebyl v průběhu odvolacího řízení zastoupen advokátem, a proto mu v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem. Zmíněným předpisem je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, podle jejíhož § 2 odst. 3 má tato náhrada činit 300 Kč.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"30. Nelze ovšem přehlédnout, že tuto paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl proto, aby bylo odstraněno Ústavním soudem kritizované (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13) nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými (viz důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění o. s. ř.). Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom výše zmíněnou vyhláškou stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznávala vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), v § 13 odst. 4 účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže pak § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady (v zásadě) týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovanému náleží za každý úkon dle § 1 odst. 3 písm. a) výše zmíněné vyhlášky učiněný v průběhu odvolacího řízení nárok na paušální náhradu, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 22. 6. 2026 a dále za sepis podání ze dne 28. 9. 2026 učiněného na výzvu soudu. Vždy ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy v částce 900 Kč, z níž má žalovaný vůči žalobkyni nárok na náhradu v rozsahu 88,6 %, tedy na částku 797 Kč. Odvolací soud proto výrokem III. tohoto rozsudku zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému právě v této částce.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"31. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":12,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 14 437,65 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 34 453,61 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně vždy z částky 57 425,32 Kč od 1. 9. 2024 do 30. 9. 2024, z částky 57 125,32 Kč od 1. 10. 2024 do 19. 10. 2024, z částky 51 875,32 Kč od 20. 10. 2024 do 22. 11. 2024, z částky 46 625,32 Kč od 23. 11. 2024 do 22. 12. 2024 a z částky 41 375,32 Kč od 23. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 891,26 Kč s výše uvedeným úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 15. 11. 2021 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba,  – dále jen „banka“) se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru s úvěrovým rámcem 60 000 Kč. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy vyčerpal celkem částku 98 739 Kč a vrátil částku 84 301,35 Kč, přičemž úvěr řádně nesplácel, a proto banka přistoupila k předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 31. 8. 2024. Na žalobkyni byly pohledávky ze smlouvy postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023. Žalobkyně se pak po žalovaném domáhala zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 41 375,32 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 7 515,94 Kč a dále běžícího úroku a úroku z prodlení. Žalovaný v prvostupňovém řízení uváděl, že žalobkyně uplatňuje poplatky a úroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy a ochranou spotřebitele. Dále zmínil, že jeho podnikání je v hlubokém útlumu a negeneruje žádný zisk, což řeší tím, že hledá zaměstnanecký poměr, z něhož by byl schopen hradit svůj dluh. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se banka nikoliv řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Nebyly zejména z její strany jakkoliv ověřovány příjmy a výdaje žalovaného. Proto okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ a povinnosti žalovaného vydat žalobkyni pouze nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení. Tedy částku 14 437,65 Kč jako rozdíl poskytnuté částky úvěru ve výši 98 739 Kč a žalovaným splacené částky 84 301,35 Kč. V této části proto okresní soud žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu ji zamítl s tím, že žalobkyně nemá nad rámec této částky z neplatné smlouvy vůči žalovanému jiný nárok. Nepřiznal jí nárok ani na úrok z prodlení, neboť dovodil, že splatnost nesplacené jistiny úvěru určuje až soud ve svém rozhodnutí a žalovaný se tak dříve nemůže dostat do prodlení s jejím vrácením.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě také v celém rozsahu výroku II. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně poukázala v prvé řadě na skutečnost, že banka úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru řádně a individuálně posoudila. Tato skutečnost je pak potvrzována i tím, že žalovaný úvěr od prosince 2021 do dubna 2024 řádně splácel. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka nevycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným, ale ověřovala jeho příjmy, závazky a platební historii prostřednictvím úvěrových registrů, insolvenčního rejstříku a bankovních údajů. Současně nezohlednila jen žalovaným deklarované výdaje (v částce 12 000 Kč měsíčně), ale stanovila je s ohledem na analýzu Ministerstva pro místní rozvoj ČR ve vyšší částce 22 000 Kč měsíčně. Přihlédla přitom také ke statistickým údajům a obvyklým životním nákladům. Pokud pak žalovaný dosahoval příjmu 70 000 Kč měsíčně a jeho splátkové zatížení činilo 7 450 Kč měsíčně, neexistovaly zde důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl v takovém případě schopen hradit měsíční splátky dle nově uzavírané smlouvy o úvěru. Žalobkyně rovněž poukázala na přehnaný formalismus a nadměrné akcentování ochrany dlužníků na úkor práv věřitelů ze strany soudu, což není v tomto případě namístě, neboť úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně.3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako správného s tím, že použití paušálních statistických dat nenahrazuje zákonnou povinnost věřitele zjistit a reálně ověřit skutečné výdaje konkrétního spotřebitele ke dni poskytnutí úvěru. Současně poukázal na skutečnost, že smlouva neobsahuje jeho vlastnoruční podpis, přičemž dokument pouze obecně konstatuje, že byl podepsán elektronicky. Žalobkyně však platnost tohoto údajného elektronického podpisu nijak neprokázala. Okresní soud pak zcela správně aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení, přičemž vyčíslení dluhu žalovaný respektuje a dluh uhradí. Žalobkyně však zcela zjevně nemá nárok na smluvní úrok, poplatky a nepřiměřené úroky z prodlení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně v celém výroku II., přičemž odvolací soud má za to, že z obsahu odvolání plyne, že žalobkyně napadla svým odvoláním rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 14 437,65 Kč (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, jelikož se domáhala přiznání úroku z prodlení také z částky 14 437,65 Kč. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně i přesto odvolací soud částečně dokazování provedené dříve okresním soudem zopakoval ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to důkazy v podobě výpisů z kartového a úvěrového účtu žalovaného č. , č. účtu,  za období listopadu 2021 až prosince 2023 a smlouvou o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, . Současně pak odvolací soud nově provedl dle § 213 odst. 4 o. s. ř. důkaz přiznáními k dani z příjmů fyzických osob (žalovaného) za roky 2023, 2024 a 2025. Pro zestručnění pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.6. Odvolací soud pak k výše uvedeným důkazům, které provedl v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., doplňuje, že tyto důkazy sice byly žalovaným označeny až v průběhu odvolacího řízení, ale odvolací soud k nim byl oprávněn přihlížet. Nejednalo se totiž o důkazy označené v rozporu s § 205a o. s. ř., neboť okresní soud v rámci svého posledního jednání (dne 24. 3. 2026) nepoučil žalovaného dle § 119a o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti má uvést a důkazy označit do doby vyhlášení rozhodnutí okresním soudem s tím, že pokud tak učiní až poté, nebude k nim možno přihlížet v rámci odvolacího řízení. Nedostatek tohoto poučení pak způsobil, že odvolací soud mohl přihlížet k rozhodným tvrzením uvedeným a důkazům označeným v průběhu celého odvolacího řízení. Ve věci dle odvolacího soudu nenastala ani tzv. koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř.7. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že aby takové účinky v řízení nastaly, je nezbytné, aby o nich účastníci byli poučeni jednak v předvolání k jednání, a jednak před skončením jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení. Okresní soud sice účastníky k prvnímu jednání ve věci, které proběhlo dne 26. 2. 2026, předvolal s poučením, že u jednání má nastat koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. Nicméně již o nastolení účinků koncentraci řízení k okamžiku skončení tohoto jednání nepoučil přítomného žalovaného na konci tohoto jednání. Přitom i poučení ve smyslu § 118b o. s. ř. před skončením prvního jednání ve věci je jedním z nezbytných předpokladů pro to, aby mohla nastat koncentrace řízení (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 98/2013). Koncentrace řízení pak nemohla nastat ani proto, že okresní soud před skončením prvního jednání ve věci nerespektoval postup předepsaný v § 118 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., jelikož k tomuto okamžiku neprovedl všechny úkony v těchto ustanoveních uvedené. Zejména předtím, než přistoupil k dokazování, neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení jsou sporná, a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, případně které provede, i když je účastníci nenavrhli (tzv. „ustavení sporu“ – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3372/2022, ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2833/2023, ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3252/2023, či ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1237/2024). U jednání okresního soudu dne 26. 2. 2026 (předtím, než okresní soud přistoupil k zahájení dokazování) k ustavení sporu nedošlo, neboť dle protokolu z tohoto jednání po přečtení žaloby a vyjádření žalovaného již bylo přistoupeno k dokazování.8. Vzhledem k nenaplnění podmínek nutných pro nastolení účinků koncentrace řízení tak dle odvolacího soudu v řízení před okresním soudem koncentrace řízení nenastala, neboť jak vyplývá ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2026, pokud soud neposkytne účastníkům poučení dle § 118b o. s. ř. před skončením prvního jednání, koncentrace řízení již nemůže následně nikdy nastat. Rozhodné skutečnosti je tak možno uvádět a důkazy k jejich prokázání označovat v celém průběhu řízení, a to i v průběhu odvolacího řízení, neboť (jak již bylo zmíněno výše) nedošlo ani k řádnému poučení účastníků řízení ve smyslu § 119a o. s. ř.9. Z hlediska právního posouzení věci samé pak odvolací soud především souhlasí se závěrem okresního soudu, že v průběhu řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v podobě, v jaké byla předložena okresnímu soudu. Sám žalovaný totiž po provedení důkazu obsahem této smlouvy před okresním soudem nijak nezpochybňoval její obsah, nadto sám uváděl, že si je vědom, že na základě této smlouvy vyčerpal zhruba částku 32 000 Kč na zakoupení elektronického zařízení. Současně je patrné, že žalovaný dluh vzniklý na základě této smlouvy po určitou dobu (nejméně od prosince 2021 do listopadu 2023) splácel a musel si tak být vědom existence této smlouvy, jinak by tak zcela zjevně nečinil. Odvolací soud tak považuje argumentaci žalovaného učiněnou až v průběhu odvolacího řízení, že rozporuje uzavření předmětné smlouvy prostřednictvím komunikace na dálku, za zjevně účelovou. Odvolací soud tak vycházel při svém rozhodování z toho, že skutečně byla mezi bankou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru s obsahem, jak jej zjistil okresní soud.10. Odvolací soud pak souhlasí také se závěrem okresního soudu o spotřebitelském charakteru uzavřené smlouvy, neboť banka byla při uzavření smlouvy podnikatelem a žalovaný spotřebitelem. Na smlouvu je tak nutno kromě ustanovení o. z. aplikovat také právní úpravu obsaženou v ZoSÚ (zejména § 86 a § 87 ZoSÚ). Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu, že banka před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, pokud je spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ. Podle tohoto ustanovení pak poskytovatel poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pro posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ je tak klíčové zjistit, zda po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Přitom je nutno vyjít z toho, že dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost (včetně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) s odbornou péčí. Při výkladu tohoto pojmu (odborná péče) se pak musí dle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nichž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu je tak možno rovněž dovodit, že by poskytovatel úvěru neměl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost poskytovatele úvěru spotřebitelem uváděné skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.11. V tomto kontextu je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) vyložil čl. 8 směrnice (EU) 2023/2225 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice CCD“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.12. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli úvěru samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Ostatně i z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit s tím, že míra ověření je na zvážení jednající osoby tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.14. Žalobkyně pak v průběhu řízení tvrdila, že banka úvěruschopnost žalovaného zkoumala tím, že jeho příjem ve výši 70 000 Kč měsíčně prověřila dle výpisů z jeho účtu, které žalobkyně přiložila ke svému podání ze dne 9. 3. 2026. Současně pak banka lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, přičemž zjistila, že se žalovaným není vedeno insolvenční řízení. Negativní pak byla také lustrace žalovaného v CBCB a o žalovaném nebyly zjištěny žádné negativní informace ani při lustraci v interní evidenci klientů banky. Žalovaný pak uvedl své výdaje v částce 12 000 Kč měsíčně a nájemné ve výši 0 Kč. Banka pak dle interního ekonomického modelu a v souladu s odhadovaným průměrným tržním nájemným v dané oblasti dle analýzy Ministerstva pro místní rozvoj ČR stanovila náklady žalovaného na bydlení ve výši 13 000 Kč měsíčně, náklady na stravu a ošacení ve výši 3 000 Kč měsíčně a náklady ve výši 6 000 Kč měsíčně na další výdaje. Banka pak počítala s dalšími splátkami žalovaného ve výši 4 450 Kč, přičemž splátky dle poskytovaného úvěru měly činit 3 000 Kč měsíčně. Celkové úvěrové zatížení žalovaného tak mělo činit 7 450 Kč měsíčně.15. Odvolací soud pak souhlasí se soudem okresním v tom, že výše zmíněný postup banky při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat za postup v souladu s odbornou péčí. Žalobkyně totiž především nijak řádně neověřila příjmy žalovaného. Pokud totiž žalobkyně uváděla, že banka ověřila příjmy žalovaného podle výpisů z účtu, které žalobkyně přiložila ke svému podání ze dne 9. 3. 2026, pak se jedná o zcela zjevný logický nonsens. Žalobkyně totiž ke svému výše uvedenému podání přiložila výpisy z úvěrového účtu založeného předmětnou smlouvou, tedy výpisy za období od 15. 11. 2021 do budoucna. Z nich pak banka mohla dost těžko vycházet při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, tedy ke dni 15. 11. 2021, jelikož při ověření úvěruschopnosti dlužníka je nutno vycházet z informací existujících do dne uzavření smlouvy o úvěru. Odvolací soud tak z výpisů z kartového a úvěrového účtu žalovaného č. , č. účtu,  za období listopadu 2021 až prosince 2023 nezjistil žádné relevantní skutečnosti, které by mohly svědčit o prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru.16. Banka tedy žádným relevantním způsobem neověřovala žalovaným tvrzené příjmy a nijak si ani neověřila jeho výdaje. Ty sice banka stanovila v částce vyšší, než uváděl sám žalovaný (banka vycházela z celkových výdajů žalovaného v částce 22 000 Kč oproti žalovaným uváděné částce 12 000 Kč), avšak tyto výdaje žalovaného nijak neověřovala se skutečným stavem. Odvolací soud má za to, že pro řádné zkoumání úvěruschopnosti není potřeba, aby dlužník prokazoval veškeré své výdaje, které průměrně utrácí. Každý poskytovatel úvěru by však měl minimálně zjišťovat u dlužníka, kterému úvěr poskytuje, jeho pravidelné výdaje na bydlení, které navíc nebývá nijak složité prokázat (platbami z účtu, SIPO, smlouvou o nájmu, výpisem z katastru nemovitostí, smlouvou o dodávkách energií do místa bydlení apod.). Banka však zjevně u žalovaného ani nezjišťovala, jaký typ bydlení (vlastní, nájemní apod.) žalovaný obývá.17. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti shrnuje, že žalobkyně mohla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet pouze z toho, že žalovaný má (dle ní) průměrné měsíční výdaje ve výši 22 000 Kč, které však nijak neprověřila a vycházela při jejich zjištění pouze ze statistických údajů. A že již vyčerpal další úvěry, které splácí měsíční částkou 4 450 Kč.18. Všechny výše uvedené skutečnosti tak vedou odvolací soud (ve shodě se soudem okresním) k závěru, že pokud banka při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. A protože banka nejednala při zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet v souladu s odbornou péčí, není ani možno dovodit, že by zde byl prostor pro učinění závěru o tom, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Takový závěr je totiž možno učinit pouze tehdy, dojde-li k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tedy zejména při řádném prověření jeho příjmů a výdajů.19. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný po uzavření smlouvy úvěr několik měsíců řádně splácel. Jak totiž vyplývá z rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, články 8 a 23 směrnice CCD nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Jak pak uvedl SDEU ve výše uvedeném rozhodnutí, pokud jde o posouzení cílů sledovaných směrnicí CCD, z ustálené judikatury SDEU vyplývá, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovená v čl. 8 směrnice CCD tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle uvedené směrnice, kterým je, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (viz rozsudky ze dne 27. 3. 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C-565/12, bod 42, a ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, bod 21). SDEU kromě toho opakovaně judikoval, že s ohledem na bod 26 odůvodnění směrnice CCD má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Kdyby pak uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z čl. 8 směrnice CCD. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.20. Je tak zjevné, že pokud ani splacení celého úvěru nemůže mít dle judikatury SDEU vliv na posouzení platnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti dlužníka věřitelem před jejím uzavřením, tím méně může mít takový dopad splacení pouze části takového úvěru, jako se stalo v tomto projednávaném případě. Odvolací soud se tak v tomto konkrétním případě neztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nichž nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, neboť pro takový závěr musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Nadto v tam posuzované věci totiž dovolací soud posuzoval zcela jinou skutkovou situaci, jelikož v ní došlo ke splacení celého úvěru dlužníkem, který poté žaloval úvěrujícího o vrácení přeplatků s tvrzením, že smlouva byla pro jeho neúvěruschopnost absolutně neplatná. V této konkrétní věci navíc odvolací soud dospěl k závěru, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou tak, jak ji banka učinila dle výše popsaných zjištění, musely být na její straně zcela zjevné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet (pokud by samozřejmě přistupovala ke zkoumání úvěruschopnosti s odbornou péčí, jak jí ukládá ZoSÚ). V této konkrétní věci tak dle odvolacího soudu nic nebránilo tomu, aby byl učiněn závěr, že úvěr byl dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytnut žalovanému v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, v důsledku čehož je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná.21. Při takovém závěru je pak žalovaný povinen vrátit žalobkyni pouze částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, tedy v tomto případě částku 14 437,65 Kč, jako rozdíl částky přijaté od banky (žalobkyně jako její právní nástupkyně) a částky jim již vrácené. Proto pokud okresní soud přiznal výrokem I. svého rozsudku žalobkyni nárok na tuto částku, žalobkyně již nemá vůči žalovanému nárok na jinou jistinu, které by se mohla vůči žalovanému domáhat s ohledem na neplatně uzavřenou smlouvu o úvěru. Současně je pak nutno dovodit, že žalobkyně nemá vůči žalovanému ani nárok na smluvní úrok, neboť tento nárok žalobkyně odvozuje pouze z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru.22. Pokud jde o splatnost částky 14 437,65 Kč (a případné přiznání úroku z prodlení z této částky), uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl vůči spotřebiteli (dlužníku) nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.23. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný v řízení před okresním soudem ničeho v tomto směru netvrdil a ani neoznačoval k prokázání případných tvrzení důkazy. Bylo však povinností okresního soudu žalovaného v tomto směru poučit dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o jeho povinnosti doplnit příslušná skutková tvrzení a označit důkazy jejich prokázání. A protože tak neučinil okresní soud, byl tak připraven učinit odvolací soud v průběhu odvolacího řízení. Přičemž jak již bylo uvedeno výše, s ohledem na to, že okresní soud nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 119a o. s. ř., a že nedošlo ani k tzv. koncentraci řízení, bylo možno v rámci odvolacího řízení přihlížet i k tvrzením uvedeným a k důkazům označeným v průběhu odvolacího řízení. Bylo tak možno zohlednit tvrzení žalovaného uvedené v jeho podání ze dne 28. 9. 2026 o tom, že žalovaný od července 2023 působil jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak z této činnosti negeneroval žádný zdanitelný příjem a jeho výdaje spojené s podnikáním byly rovněž nulové. Žalovaný dále tvrdil, že jeho majetkové poměry jsou v současné době nepříznivé, v důsledku čehož bydlí u rodičů, čímž minimalizuje své náklady na bydlení a stravu a své životní náklady hradí pouze z půjček poskytnutých jeho rodiči. Vlastní pouze deset let staré osobní vozidlo, se kterým však nemůže nijak nakládat, neboť je postiženo probíhající exekucí pro dluh u Všeobecné zdravotní pojišťovny, který splácí měsíční částkou 1 500 Kč. Rovněž žalovaný hradí dluh u , Anonymizováno, , a to částkou 2 500 Kč měsíčně a eviduje své další dluhy přesahující částku 300 000 Kč. Vše se však snaží aktivně řešit a hledá si zaměstnání, nicméně v současné době nemá jakýkoliv prostor pro úhradu předmětného dluhu. Žalovaný pak k prokázání těchto svých tvrzení označil jako důkazy svá daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob za roky 2023 až 2025.24. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k výše uvedeným tvrzením žalovaného a provedl jím navržené důkazy. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2023 až 2025 odvolací soud zjistil, že žalovaný měl příjmy v roce 2023 ve výši 4 000 Kč, v roce 2024 ve výši 2 000 Kč a v roce 2025 ve výši 0 Kč. Žalovaný tím však dle odvolacího soudu pouze prokázal, že nevykázal finančnímu úřadu žádné příjmy, z nichž by byl povinen platit daň z příjmu. Žalovaný pak současně uváděl, že bydlí u svých rodičů, kteří jej také živí a hradí jeho základní životní potřeby. K prokázání těchto svých tvrzení však žalovaný již žádné důkazy neoznačil. Žalovaný pak také nijak netvrdil (natož aby k takovým tvrzením označil důkazy), z čeho hradí měsíčně částku 4 000 Kč na splácení svých dluhů u , Anonymizováno,  a u , Anonymizováno, . Odvolací soud byl připraven v rámci jednání dne 29. 9. 2026 poučit žalovaného ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání tvrzení, jaké byly jeho možnosti a schopnosti ke splácení dluhu ze smlouvy o úvěru, zejména jaké byly jeho majetkové poměry (příjmy, výdaje a jaký majetek vlastnil) v době od listopadu 2021 do současnosti (tedy v době od poskytnutí úvěru do současnosti). Ale protože se žalovaný jednání odvolacího soudu dne 29. 9. 2026 nezúčastnil (a v podání ze dne 28. 9. 2026 se z tohoto jednání omluvil a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti), nemohl být ve výše naznačeném směru poučen. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaný pouze prokázal, že finančnímu úřadu nesdělil žádnou výši svých příjmů za roky 2023 až 2025. Současně však žalovaný nijak neprokázal, z čeho hradí či hradil v době od listopadu 2021 dosud své základní životní potřeby (u nichž je zcela zřejmé, že je musí z nějakých prostředků hradit), a také své další výdaje – nejméně ve výši 4 000 Kč měsíčně při splácení svých dluhů. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaný v řízení neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností ke splácení dlužné úvěrové jistiny. Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru.25. Jak pak vyplývá z výpisu z kartového účtu, žalovaný čerpal poskytnutý úvěr ve výši 33 831 Kč dne 15. 11. 2021, ve výši 36 000 Kč dne 15. 6. 2022 a ve výši 28 908 Kč dne 13. 7. 2023. Pokud pak žalovaný dosud uhradil částku 84 301,35 Kč, je evidentní, že dosud nesplatil část úvěru poskytnutou mu dne 13. 7. 2023 a zbývá mu tak uhradit z této poskytnuté jistiny úvěru okresním soudem přisouzenou částku 14 437,65 Kč. Žalovanému tak dnem následujícím po poskytnutí (čerpání) jistiny úvěru (tedy v tomto případě dnem 13. 7. 2023) vznikla povinnost vrátit takto čerpanou jistinu úvěru (neboť nijak netvrdil a neprokázal, že by toho nebyl schopen). A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky čerpané jistiny úvěru povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, v němž měl jistinu úvěru vrátit, také úrok z prodlení z ní. Ke dni 15. 7. 2023 pak byla sazba zákonného úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 15 % ročně.26. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 12,75 % od 1. 9. 2024, domáhala se tak úhrady úroku z prodlení v sazbě nižší a za období kratší, než na které by mohla mít nárok. S ohledem na tyto shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok nejen na úhradu částky 14 437,65 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou jistiny úvěru), ale také na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení.27. Odvolací soud proto odvoláním žalobkyně napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 14 437,65 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení změnil výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 437,65 Kč za dobu od 1. 9. 2024 do zaplacení. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud odvoláním napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil jako věcně zcela správnou.28. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. S ohledem na okolnost, že se žalovaný v rámci jednání okresního soudu dne 24. 3. 2026 svého nároku na náhradu nákladů řízení před okresním soudem výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.29. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byl žalovaný procesně úspěšný v rozsahu 94,8 % (v částce 51 027,74 Kč představované jistinou v částce 34 453,61 Kč a zamítnutým úrokem a úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 6 742,14 Kč) a procesně neúspěšný v rozsahu 5,7 % (v částce 3 089,85 Kč představované přiznaným úrokem z prodlení ve výši 3 089,85 Kč kapitalizovaným ke dni rozhodnutí okresního soudu). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalovaného pak odvolací soud dovodil, že žalovaný má vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 88,6 %. Žalovaný nebyl v průběhu odvolacího řízení zastoupen advokátem, a proto mu v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem. Zmíněným předpisem je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, podle jejíhož § 2 odst. 3 má tato náhrada činit 300 Kč.30. Nelze ovšem přehlédnout, že tuto paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl proto, aby bylo odstraněno Ústavním soudem kritizované (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13) nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými (viz důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění o. s. ř.). Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom výše zmíněnou vyhláškou stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznávala vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), v § 13 odst. 4 účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže pak § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady (v zásadě) týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovanému náleží za každý úkon dle § 1 odst. 3 písm. a) výše zmíněné vyhlášky učiněný v průběhu odvolacího řízení nárok na paušální náhradu, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 22. 6. 2026 a dále za sepis podání ze dne 28. 9. 2026 učiněného na výzvu soudu. Vždy ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy v částce 900 Kč, z níž má žalovaný vůči žalobkyni nárok na náhradu v rozsahu 88,6 %, tedy na částku 797 Kč. Odvolací soud proto výrokem III. tohoto rozsudku zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému právě v této částce.31. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":11,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:KSOS:2026:15.Co.164.2026.1","publishedAt":"2026-11-11","decisionAt":"2026-09-29","caseNumber":{"senate":15,"registry":"Co","index":164,"year":2026,"pageNumber":80},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Dagmar","lastName":"Gottwaldová","titlesAfter":"","function":"předsedkyně senátu"},"courtCode":"KSOS","caseResultType":["POTVRZENI","ZMENA"],"caseSubject":"o zaplacení částky 48 891,26 Kč s příslušenstvím,","specialType":[],"affectedDocs":[{"caseNumber":{"senate":10,"registry":"C","index":316,"year":2025,"pageNumber":34},"affectedDate":"2026-05-06","courtCode":"OSFM","affectedTypes":["CONFIRM","CHANGE"],"url":null}],"regulations":[{"paragraphNumber":"2","lexNumber":351,"lexYear":2013,"lexType":"PREDPIS_NARIZENI_VLADY"},{"paragraphNumber":"13","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"75","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"87","lexNumber":177,"lexYear":1996,"lexType":"PREDPIS_VYHLASKA"},{"paragraphNumber":"41","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"118a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"118b","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"118","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"119a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"137","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"142","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"151","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"205a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"212a","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"213","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"219","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"220","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"224","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"89a","lexNumber":120,"lexYear":2001,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"87","lexNumber":262,"lexYear":2006,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2395","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"86","lexNumber":257,"lexYear":2016,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["BEZDUVODNE_OBOHACENI","LHUTY","DOKAZOVANI","SMLOUVA_O_UVERU","NAHRADA_NAKLADU","ELEKTRONICKY_PODPIS","ODVOLANI","NAKLADY_RIZENI","POSTOUPENI_SMLOUVY","DAN_Z_PRIJMU","NEPLATNOST_SMLOUVY","VADY_RIZENI","MAJETEK","PODNIKATEL"]},"styles":[{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":10,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":10,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":9,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":12,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":2,"alignment":"CENTER","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":2,"alignment":"CENTER","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":5,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":6,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":7,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":4,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":3,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false},{"localId":11,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":true,"hasSpaceAfter":true,"bold":false,"italic":false}]}