{"uuid":"ea653ba1-ac0b-41ea-9622-61d64403406a","header":[{"texts":[{"text":"Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalobkyně: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalobkyně","anonStyle":"ANON"},{"text":" zastoupená advokátem ","anonStyle":"NONE"},{"text":"údaje o zástupci","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"proti","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"žalovanému: ","anonStyle":"NONE"},{"text":"osobní údaje žalovaného","anonStyle":"ANON"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"o zaplacení 91 767,39 Kč s příslušenstvím","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":1,"tableCellInfo":null}],"verdict":[{"texts":[{"text":"I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 580,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"II. Řízení o zaplacení částky 43 499,25 Kč a smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč se zastavuje.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 465,65 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 045,66 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 6 616,6 Kč a částky 473 Kč, zamítá.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"verdictText":"I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 580,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.\nII. Řízení o zaplacení částky 43 499,25 Kč a smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč se zastavuje.\nIII. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 465,65 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 045,66 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 6 616,6 Kč a částky 473 Kč, zamítá.\nIV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.","justification":[{"texts":[{"text":"1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 045,66 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", uzavřela s žalovaným dne 18. 1. 2019 smlouvu o úvěru ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" na základě níž žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázal se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem ve výši 61 040 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 120 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a uhradil dosud na pohledávku žalobkyně celkem částku 51 419,99 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 36 045,66 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 879,10 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 316,84 Kč, inkasního poplatku ve výši 6 902,20 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 476,20 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 6 616,6 Kč za dobu od 19. 6. 2020 do 20. 4. 2022 a smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč. K posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně pouze uvedla, že nedisponuje důkazy k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného a zároveň vzala svůj návrh částečně zpět.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"3. Ze smlouvy o úvěru ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" ze dne 18. 1. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost ","anonStyle":"NONE"},{"text":"právnická osoba","anonStyle":"ANON"},{"text":", uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr 17 pravidelnými měsíčními hotovostními splátkami ve výši 7 120 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 6 973 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 36 300 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 5 767 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 12 000 Kč. Celková dlužná částka tak činila 121 040 Kč. Na straně č. 2 smlouvy bylo v oddílu Splatnost úvěru a výše úroku sjednáno, že v závislosti na délce splatnosti úvěru se uplatní pro splatnost úvěru v délce 17 měsíců smluvní úrok ve výši 15 %. Ve smluvních podmínkách bylo dále sjednáno, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli platby dle smlouvy, stane se celý úvěr splatným. Pro případ prodlení s úhradou splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky. Žalovaný převzal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"4. V žádosti o úvěr ze dne 18. 1. 2019 žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované děti do 26 let, bydlí ve vlastní nemovitosti a disponuje měsíčním příjem ze zaměstnání ve výši 17 627 Kč. V měsíčních výdajích byla uvedena u výdajů na bydlení a energie částka 2 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady částka 2 910 Kč a na měsíční splátky stávajících půjček částka 8 050 Kč. Žádné další doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nepředložila.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 21. 6 2022, odeslaného dle podacího archu žalovanému dne 23. 6 2022, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů. Předžalobní výzva ze dne 3. 10. 2022 byla žalovanému zaslána dle podacího archu dne 5. 10. 2022.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"11. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"12. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč a částky 43 499,25 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel a rovněž byl takto smluvně označen, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru finanční prostředky celkem ve výši 60 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když uhradil celkem pouze částku 51 419,99 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v žádosti o úvěr měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalovaného, a to především doklad o výši nákladů spojených s bydlením a výši měsíčního splátkového zatížení žalovaného a tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako \"Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele\" zní následovně: \"Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.\" Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení \"členské státy zajistí\", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako \"Sankce\" stanoví následující: \"Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.\" Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou \"účinné, přiměřené a odrazující\", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že \"Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.\" Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § ","anonStyle":"NONE"},{"text":"číslo","anonStyle":"ANON"},{"text":" o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"21. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit:„ …za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"22. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil ve výši 8 580,01 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků z prodlení, poplatků a smluvní pokuty jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"justificationText":"1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 045,66 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 18. 1. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázal se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem ve výši 61 040 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 120 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a uhradil dosud na pohledávku žalobkyně celkem částku 51 419,99 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 36 045,66 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 879,10 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 316,84 Kč, inkasního poplatku ve výši 6 902,20 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 476,20 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 6 616,6 Kč za dobu od 19. 6. 2020 do 20. 4. 2022 a smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč. K posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně pouze uvedla, že nedisponuje důkazy k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného a zároveň vzala svůj návrh částečně zpět.\n2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.\n3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr 17 pravidelnými měsíčními hotovostními splátkami ve výši 7 120 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 6 973 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 36 300 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 5 767 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 12 000 Kč. Celková dlužná částka tak činila 121 040 Kč. Na straně č. 2 smlouvy bylo v oddílu Splatnost úvěru a výše úroku sjednáno, že v závislosti na délce splatnosti úvěru se uplatní pro splatnost úvěru v délce 17 měsíců smluvní úrok ve výši 15 %. Ve smluvních podmínkách bylo dále sjednáno, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli platby dle smlouvy, stane se celý úvěr splatným. Pro případ prodlení s úhradou splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky. Žalovaný převzal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.\n4. V žádosti o úvěr ze dne 18. 1. 2019 žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované děti do 26 let, bydlí ve vlastní nemovitosti a disponuje měsíčním příjem ze zaměstnání ve výši 17 627 Kč. V měsíčních výdajích byla uvedena u výdajů na bydlení a energie částka 2 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady částka 2 910 Kč a na měsíční splátky stávajících půjček částka 8 050 Kč. Žádné další doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nepředložila.\n5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 21. 6 2022, odeslaného dle podacího archu žalovanému dne 23. 6 2022, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů. Předžalobní výzva ze dne 3. 10. 2022 byla žalovanému zaslána dle podacího archu dne 5. 10. 2022.\n6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.\n7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.\n8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).\n9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.\n10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.\n11. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.\n12. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 24 150,59 Kč a částky 43 499,25 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil.\n13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel a rovněž byl takto smluvně označen, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.\n14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru finanční prostředky celkem ve výši 60 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když uhradil celkem pouze částku 51 419,99 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.\n15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v žádosti o úvěr měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalovaného, a to především doklad o výši nákladů spojených s bydlením a výši měsíčního splátkového zatížení žalovaného a tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného.\n16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).\n17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako \"Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele\" zní následovně: \"Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.\" Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení \"členské státy zajistí\", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako \"Sankce\" stanoví následující: \"Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.\" Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou \"účinné, přiměřené a odrazující\", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že \"Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.\" Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.\n18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.\n19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.\n20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § [číslo] o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.\n21. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit:„ …za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“\n22. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil ve výši 8 580,01 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků z prodlení, poplatků a smluvní pokuty jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.\n23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly.","information":[{"texts":[{"text":"Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null},{"texts":[{"text":"Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.","anonStyle":"NONE"}],"styleLocalId":0,"tableCellInfo":null}],"metadata":{"type":"JUDGEMENT","ecli":"ECLI:CZ:OSHO:2023:4.C.105.2023.1","publishedAt":"2023-08-28","decisionAt":"2023-07-13","caseNumber":{"senate":4,"registry":"C","index":105,"year":2023,"pageNumber":22},"solver":{"titlesBefore":"Mgr.","firstName":"Petra","lastName":"Svačinová","titlesAfter":"","function":""},"courtCode":"OSHO","caseResultType":["VYHOVENI","ZAMITNUTI"],"caseSubject":"zaplacení 91 767,39 Kč s příslušenstvím","specialType":[],"affectedDocs":[],"regulations":[{"paragraphNumber":"1970","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"1879","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"160","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2395","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"2993","lexNumber":89,"lexYear":2012,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"96","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"146","lexNumber":99,"lexYear":1963,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"},{"paragraphNumber":"86","lexNumber":257,"lexYear":2016,"lexType":"PREDPIS_ZAKON"}],"flags":["BEZDUVODNE_OBOHACENI","PENEZITE_PLNENI","POSTOUPENI_POHLEDAVKY","SMLOUVA_O_UVERU"]},"styles":[{"localId":0,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":false,"italic":false},{"localId":1,"alignment":"LEFT","hasSpaceBefore":false,"hasSpaceAfter":false,"bold":true,"italic":false}]}